Tuesday, 29 October 2013

Amsterdam

Autor: Ian McEwan
Překladatel: Ladislav Šenkýř
Nakladatel: Odeon
Rok vydání: 2012
Počet stran: 162
Vazba: vázaná





Cliva a Vernona kromě jejich dlouholetého přátelství spojuje také náklonnost ke krásné temperamentní ženě, která měla v jejich životech zvláštní roli; i když se dříve či později vzdálila, vždy to bylo jen proto, aby se nakonec mohla vrátit. Uznávaný hudební skladatel a šéfredaktor sériózního deníku však nebyli jedinými muži v životě této dámy, což se jí pravděpodobně stalo osudným.

Clive se s Vernonem setkává na jejím pohřbu, jeden druhému vypráví o svých zážitcích s nezapomenutelnou Molly, ale ty nejdůležitější vzpomínky si nechávají pro sebe. Oba s odchodem ženy, kterou milovali, pociťují velkou ztrátu a smutek, a když se navrátí ke své práci, odhodlaní pokračovat v životech, které vedli doposud, začnou na sobě vnímat jakési změny, nebo možná něco, co tu bylo už dřív, ale teprve náhlé umrtí mladé ženy jim ohledně toho vnuklo obavy.

"...musí v sobě obsahovat nepoznatelnost budoucnosti. Když se naposled vrátí teď už důvěrně známá melodie, jen s drobným významovým posunem, měla by v posluchači vzbudt nejistotu; mělo by to být varování, abychom příliš snadno neulpívali na tom, co známe." 

Staří přátelé spolu uzavřou nezvyklou dohodu, která s sebou nese výjimečnou odpovědnost za život toho druhého. Co když se ale nakonec ukáže, že ten, koho si pro tuto úlohu zvolili, nebyl ten pravý? Jaké následky může mít lidská zloba, chorobné přesvědčení, zaujatost, nenávist a žárlivost? Dá se vůbec ještě něco udělat, když se člověk jednou rozhodne? Nebo je to konečná...?

Anglický prozaik Ian McEwan za svůj literární počin Amsterdam získal v roce 2003 Bookerovo ocenění. Nazývám jej literárním počinem proto, že je dílo velmi špatně zařaditelné. Je osobité ve své abstraktní podobě zachycující proces tvoření hudby, jež se prolíná s přízemním počínáním lidí z oboru žurnalisky. Je nesmírně propracovaný co se charakterů postav týče; autor jim svými bystrými postřehy a krásnými slovy přiřkl působivě uvěřitelné povahy, od kterých se odvíjelo také jejich chování. Dokázal neodpustitelné činy svých hrdinů v jejich očích ospravedlnit tak, aby se každý za svá rozhodnutí cítil v právu, čtenáři pak v podstatě nedovolil oblíbit si žádného z nich, stejně tak ale ani odsoudit. Své dílo obohatil o skvostné líčení nedotknutelné krajiny v přírodě, která si pohrává s lidskou fantazií, využívá jeho slabin a zkouší jeho výdrž nepřízní počasí. Popisné pasáže pak střídal s dějově bohatými linkami, kterým nechyběl humor, napětí a spousta emocí. Jeho dílo by se tedy dalo považovat za román, pro svoji délku by se však mohlo řadit také k novele. Zároveň jeho próza nese prvky psychologického thrilleru a díky výstižným slovům, která utváří v čtenářově mysli jasnou potuchu, je možné si Amsterdam představit i na filmovém plátně nebo v divadle.
Do této knihy jsem se pustila především proto, že na mě Ian McEwan nesmírně zapůsobil brilantním románem Pokání. Cítila jsem potřebu přečíst si od něj ještě něco, abych si o jeho spisovatelské osobnosti udělala lepší představu. Ačkoli Amsterdam úžasnému Pokání předcházel, jeho úroveň je stejně vysoká. Děj sice není tolik nápaditý a konec ochromující, jako tomu bylo v Pokání, ale některé pasáže, obzvláště ty popisující hudbu, pro mě byly něčím nezapomenutelným. Netušila jsem, že je možné pomocí čtených slov slyšet hudbu, ale Ian McEwan mi to předvedl; odehrál koncert jen pro mě, přímo v mé hlavě, a zanechal po něm pocit, jaký dokáže vyvolat jedině živá hudba. To bylo něco opravdu neskutečného. Po dočtení knihy si neustále pouštím pianové skladby a hledám v nich ty samé pocity. Nevím, kde se něco takového naučil, ani jestli je možné se to naučit, ale hudba vycházející z jeho slov byla v mých uších skutečnější, než jakou může vyluzovat hudební nástroj.
Také Vornonovo povolání bylo zachyceno s neuvěřitelnou přesností. Ranní porady vypadaly úplně stejně jako ty, které jsem zažila při své stáži v novinách já, řešily se na nich stejné problémy, dokonce jejich účastníci seděli u podobného stolu a do placu házeli stejné vtipy, kromě toho také oplývali těmi samými vlastnostmi, což bylo na jednu stranu legrační, ovšem na druhou vlastně docela smutné. Každopádně přesnost, s jakou dokázal Ian McEwan onu žurnalistickou atmosféru zachytit, byla éměř fascinující.
Autor těchto dvou nezapomenutelných knih se dostal do popředí mého zájmu a s jistotou můžu říct, že si v budoucnosti přečtu více z jeho tvorby. Pokud stejně jako já milujete knihy, v nichž můžete číst o něčem, co je vám dobře známé, ale pojmenovat byste to nedokázali; jestliže milujete hraní si se slovy a toužíte po čtení, u kterého je třeba přemýšlet; budujete-li knihovnu plnou skvostů, tahle kniha v ní zaručeně nesmí chybět...

Hodnocení: 5/5


Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji nakladatelství Odeon, jehož spolupráce si velice vážím...

2 comments:

  1. Zní to moc dobře. Iana McEwana mám ráda právě taky pro Pokání, ale četla jsem i několik dalších knih, ale zatím žádná na mě nezapůsobila právě tolik jako Pokání. Možná dám tedy šanci i Amsterdamu...

    ReplyDelete
    Replies
    1. Ano, Pokání bylo hrozně silné už pro samotný námět, není možné tu knihu přečíst a nic necítit, je opravdu neuvěřitelně působivá, ale také tato kniha byla ve svém zpracování opravdu kvalitní, ačkoli námět nebyl tak uhrančivý jako Pokání. Myslím, že právě Ty bys ji mohla ocenit... :-)

      Delete