Saturday, 28 September 2013

Caramel Apple Pie

Když jsem včera odpoledne popíjela kávu na záhrádce s výhledem na Zelný trh, dostala jsem neodolatelnou chuť na poctivý jablkový koláč. Takový, který nejvíce chutná, když se z něho ještě kouří a který dokáže celý dům provonět teplem, skořicí a vanilkou. Podlé mého je podzim bez jablkového koláče jako Vánoce bez perníčků - zkrátka nečím nepředstavitelným. 
Apple pie má původ v Anglii, a protože mám za to, že je jejich recept opravdu poctivý, nechala jsem se jím inspirovat. Ovšem můj koláč je jedinečný v tom, že jablka nedávám do koláče syrová, ale povařím je v karamelu, takže výsledná chuť je prostě skvostná a s tím původním zcela nesrovnatelná. Velice důležitý je také korpus. Klasické linecké těsto je sice moc dobré, ale v případě jablkového koláče udělejte tohle máslové s ledovou vodou namísto vajec. Po upečení bude vypadat jako by bylo tvořeno tisíce vrstvičkami a jeho křehká konzistence s jemnou chutí jablkovou náplň dokonale doplní. 
Pokud chcete zazářit, upečtě tento karamelový jablečný koláč a všichni vás budou zbožňovat. Za to vám ručím...

Ingredience:
350g hladké mouky
30g krupicového cukru
1/2 lžičky mořské soli
225g čerstvého másla
60ml ledové vody

Náplň:
8 jablek
100g krupicového cukru
25g másla
15g hladké mouky
1 lžička vanilkového extraktu
1/2 lžičky skořice

Postup:
Prosátou mouku smícháme s cukrem a se solí a do směsi zapracujeme na kostičky nakrájené máslo, přilijeme vodu a vypracujeme hladké těsto. Zabalíme jej do fólie a na půl hodiny uložíme do lednice.

Krupicový cukr s máslem necháme na nepřilnavé pánvi roztavit na karamel. Přidáme oloupaná, na plátky nakrájená jablka a vaříme. Karamel v důsledku změny teplot ztuhne, když k němu jablka přidáme, ale postupně se opět rozpustí. Jakmile se tak stane, šťávu zahustíme moukou rozmíchanou v trošce studené vody. Krátce povaříme a odstavíme z ohně. Nakonec přidáme vanilku a skořici.

Těsto rozdělíme na dvě poloviny a rozválíme. Jednou polovinou vyložíme zapékací koláčovou formu, na ni rozprostřeme jablečnou náplň a přikryjeme zbylou polovinou těsta. Na povrchu vyřízneme otvor, aby během pečení mohla unikat pára z jablek. Pečeme v troubě předehřáté na 180°C asi 45 minut. Před podáváním necháme koláč vychladnout, aby se lépe krájel. Nenecháme ho však vystydnout úplně; nejlépe chutná ještě teplý s vanilkovou zmrzlinou...

Friday, 27 September 2013

Five things

Po několika letech jsem navštívila Lednici a jen co jsem vstoupila do tamějších zahrad, vybavily se mi vzpomínky, o kterých jsem ani netušila, že je mám...

Tak jo, moji milí čtenáři, dnes si odpočineme od angličtiny, protože toho mám na srdci víc. A myslím, že by se to v angličtině chtělo číst jen málokomu... 
Tento týden byl prakticky posledním, který jsem strávila v novinové redakci, v následujícím týdnu už mě čeká jen zpracování článku o natáčení italsko-českého seriálu Princezna Fantaghiró, na což se vlastně moc těším, protože to byla moje nejmilejší pohádka v dětství. Natáčela se v Lednici, takže si tam v pondělí uděláme s fotografem další výlet. V tomto týdnu už jsme tam totiž jednou byli kvůli filmu Bathory...
Ale zpátky k práci v redakci. Určitě to byla jedna z nejúžasnějších příležitostí, která se mi v životě naskytla a jsem za ni strašně moc vděčná. Ujasnila jsem si tam spousu věcí, poznala jsem své schopnosti, získala pár nových přátel a jsem si jistá, že později budu na toto období moc ráda vzpomínat, ale nyní mám pocit, že přišel čas posunout se jinam. Snad někam, kde budu šťastnější. Někam, kde budu blíž tomu, co bych jednou skutečně chtěla dělat...
Jelikož zítra noviny výjimečně nevychází, mám dnes volno, takže plánuji navštívit knihkupectví a strávit tam minimálně půl dne, neboť čas tam strávený je pro moji psychiku ten největší lék. Ovšem žádnou další knihu si pravděpodobně už nekoupím, protože jsem v tomto měsíci byla jako utržená ze řetězu, ale o tom až v měsíční chvástačce, na kterou se můžete těšit začátkem příštího týdne. A taky si určitě zajdu na dobrou kávu, ze které se v posledních dnech stala další moje závislost - ne tak silná jako na knihách, ale dost silná. Jsou to ale závislosti, které mě dělají šťastnou. Vždyť knihy ani káva přece ještě nikdy nikomu nic zlého neudělaly, ne?
Díky sluníčku to venku konečně připomíná hřejivý podzim, který mám tak ráda. Mám dojem, že bude opravdu krásný den. Já si ho jdu užít a vy udělejte to samé...

Miluji papír, kterým v knihkupectví Academia balí zakoupené knihy. Má to takovou atmosféru - jít po městě a nést si pod paží balíček knih namísto igelitového sáčku...

Nejkrásnější hortenzie zdobí naši verandu a její květy jsou prostě dokonalé...

Vázička, kterou dostala mamka k narozeninám, se perfektně hodí ke skladování laků na nehty. P.S.: Později ji mamce vrátím. Určitě...

Nově uspořádaná knihovna nad postelí. Mám tolik knih, že je musím kvůli nedostatku místa pořád přerovnávat, ale táta se nade mnou už snad brzy smiluje a tu knihovnu mi rozšíří...

Tuesday, 24 September 2013

Dcera sněhu

Původní název: The Snow Child
Autor: Eowyn Ivey
Překladatel: Jana Middleton
Nakladatel: Fortuna Libri
Rok vydání: 2012
Počet stran: 391
Vazba: vázaná

Mabel a Jack utekli do hlubin Aljašské krajiny před zármutkem, který jim způsobila ztráta novorozeného dítěte. Pro Mabel bylo těžké žít normální život a obklopovat se tlachajícími lidmi a vidět jejich děti, když sama žádné mít nemohla. Jack trpěl stejně jako ona, ale své city neuměl dávat příliš najevo. Když viděl svoji ženu plakat, raději odvracel oči, než aby ji utěšil, nebo se k ní přidal.

Mabel se těšila, že na Aljašce najdou nový společný zájem - farmaření -, který je opět spojí dohromady. Toužila po dlouhých dnech strávených prací na poli jeden vedle druhého a večerech, kdy by si navzájem masírovali unavené nohy a záda.

„Ve stáří vidím, že život sám o sobě je často fantastičtější a hrůzostrašnější než pohádky, kterým jsme jako děti věřili a možná vůbec není na škodu nalézat kouzlo mezi stromy.“

V divoké krajině však bohužel nenašla, co se tam hledat vydala. Jack se s prací na poli plahočil sám a Mabel trávila dny i večery samotná v tmavém opuštěném srubu, který Jack postavil.

Manželé pomalu stárli, aniž by si všimli přibývajících vrásek okolo očí toho druhého. Žili vedle sebe, ale přitom každý sám. Až pak jednou přišel večer, který měl všechno změnit. Začal padat sníh a Mabel se nechala pohltit kouzlem okamžiku a vyběhla ven.

„Všechno se třpytilo a bylo ostré, jako kdyby svět byl nový, jako kdyby se toho rána vylíhnul z ledového vejce.“

Společně si hráli a užívali si sněhových radovánek, jako by zapomněli na všechna svá trápení a vrátili se o několik let zpátky. Nakonec spolu postaví malou sněhulku. Ta však do druhého dne zmizí a zbyde po ní jen hromádka sněhu a malé dětské stopy vedoucí do lesa. A takhle začíná celé jejich zimní jiskřivé dobrodružství...

„Znala sníh a sníh ji jemně nesl. Znala jedlové větve, jak mezi nimi proklouznout, a znala zvířata, lišky a hranostaje, losy a zpěvné ptáky. Tuto zemi znala nazpaměť.“

Chtěla bych říct, že jsem nikdy nečetla krásnější příběh, ale nerada bych tak odsunula na vedlejší kolej knihy, které jsou mému srdci také blízké. Jak tedy složit poklonu autorce a přimět všechny, aby si tuto překrásnou knihu také přečetli, aniž bych hanobila jiné? Řeknu vám, v čem mě právě tato tolik uchvátila.
Přiznám se, že do chvíle než jsem knihu otevřela a začetla se do prvních slov, jsem se na příběh příliš netěšila, neměla jsem totiž náladu odcestovat zrovna na Aljašku. Eowyn to tedy se mnou neměla vůbec jednoduché. Avšak stačila první věta, abych se pozorně začetla a nechala se pohltit jedinečnou atmosférou knihy. Ocitla jsem se v teplém útulném srubu a hleděla z okna do divoké přírody plné záhad a tajemství. Už dlouho se mi nestalo, abych při čtení zapomněla na všechno ostatní, ale s touto knihou se mi to podařilo naprosto dokonale. A nejen to. Myslela jsem na ni i během dne, kdy jsem se ke čtení nedostala. Nad hlavou mi proletěl pták a já si vzpomněla na Jacka, jak lovil v lese. Začal foukat vítr a před očima jsem měla Mabel, jak se utíká schovat domů. Ovšem přemýšlela jsem nad nimi i sama od sebe. Měla jsem k nim opravdu blízko a jejich příběh jsem velice silně prožívala s nimi. Mabel mi v mnohém připomněla mne samotnou, kromě pečení pohádkově vonících koláčů hlavně tedy v těch špatných vlastnostech. A bylo hrozně milé někoho takového najít, i když jen mezi větami v knize. A Jacka jsem měla ráda se vším všudy, i s těmi špatnými vlastnostmi. Dohromady tvořili nezapomenutelnou dvojici, manželský pár, kterému by vlastně mohl kdekdo závidět. Přes všechny strasti, chyby i lidské hlouposti totiž bylo nad slunce jasné, že se mají rádi a milují se. A ačkoli si to dávali najevo opravdu jen vzácně, vždy to bylo o to překvapivější, intenzivnější a krásnější.
Autorčino dokonalé líčení, kterým mě vedla Aljašskou krajinou a do detailů mi poodkrývala její kouzlo, způsobilo, že jsem se do této země tak jako Mabel postupně zamilovala. Uchvátil mě její surový, velice realistický popis zabíjení zvěře a boje o přežití, který jemně prolínal do okamžiků lásky a vášně. Napříč tomu, že byli Jack a Mabel na své city skoupí, příběh sám o sobě je nesmírně procítěný a vášnivý. Zároveň je i velice něžný a láskyplný. Pohádkový děj je vyvážen realistickými postavami, takže se nedá jednoznačně určit, pro koho byl napsán. Já jsem měla pocit, jako by byl na míru ušitý přímo pro mě, líbilo se mi na něm totiž úplně všechno; nebála bych se ho ale předčítat ani dětem, a stejně tak by si jej mohli zamilovat i dospělí. Myslím, že příběh o starších manželích, kteří touží po dítěti tak moc, že vdechnou život sněhové postavičce a obklopí ji veškerou svojí láskou, je natolik silný, originální a v autorčině podání nádherný, že musí zasáhnout a okouzlit naprosto každého. Rozhodně je to jedna z nejlepších knih, které jsem četla nejen v tomto roce ale za celý svůj život. A jsem strašně vděčná nakladatelství Fortuna Libri za to, že mi knihu nabídlo k recenzi. Z nepochopitelného důvodu mi totiž na regálech knihkupectví nějak unikla, a byla by věčná škoda, kdybych o takový zážitek ze čtení přišla. Každému, jemuž se stalo to samé, a knihu zatím nečetl, doporučuji, aby to udělal nyní; jsem si jistá, že nebude litovat...

Hodnocení: 6/5

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji nakladatelství Fortuna Libri, jehož spolupráce si velice cením...

Friday, 20 September 2013

Knižní chvilky

Záložky jsou téměř stejně vážná závislost jako knihy. Já si koupím nějakou novou téměř pokaždé, když kupuji knihy. Tento týden jsem narazila na tuhle měnící se se slonečky (že je rozkošná?)

Včera jsem pekla skořicové sušenky s čokoládou. Byly výborné. Už nejsou...


Tento týden jsem strávila strašně moc času v knihkupectví, ale tentokrát ne sama, nýbrž s mými úžasnými rodiči, kteří si trpělivě vyposlechli vše, co jsem měla u každé knihy na srdci, pořád se usmívali a sami od sebe mi koupili neuvěřitelné množství knih. Ach, to byly senzační chvilky. A ta atmosféra - venku sychravo, v knihpectví teplo a světlo a tolik knih. Looking for Alaska od Johna Greena mi naši koupili v rámci zdokonalování se v angličtině. Tuto knihu mám u Knižního klubu zamluvenou k recenzi, tak doufám, že originál stačím přečíst, než vyjde...

Šalvějový čaj z naší zahrady. Táta nám ho vaří každé ráno, tak teda vůbec nechápu, jak můžu být nemocná...

V zimě mi vždycky začne do krve praskat kůže na rukou - proto si ji vždycky namažu tlustou vrstvou krému, nasadím si rukavičky, abych všechno neupatlala, vezmu si knihu do postele a rozpouštím se blahem...

Poslední kniha, kterou jsem ještě minulý týden četla na zahradě, byl Auggie. Sluníčko mi bude chybět, ale už se nemůžu dočkat Vánoc. Sice mám pocit, jako by ty loňské skončily teprve včera, ale co na tom, Vánoc není nikdy dost...






Až zaschnou nalakované nehty, se nejlépe čeká u nějaké pěkné knihy, takže se zásadně lakuju v přestávce mezi čtením...

Nejkrásnější kniha, kterou jsem letos četla, ale o tom více až v recenzi...



Tu obálku miluju tak moc, že jsem se rozhodla si ji namalovat a pověsit na prázdné místo nad postelí...

Five things



New hand soap and a flower from our garden decorate sink in our bathroom perfectly...


Coffee and raisin pinwheel taste even better in autumn...

My new nail polishes by Estée Lauder. My mom bought them for me in Days of Marianne. And I'm happy as a little child. When I have them on my nails, I feel incredibly luxurious...

 My new necklace that combine cotton with strass...

The secret garden by Frances Hodgson Burnett. Remember the film? I'm so happy that I have the story in a book...

Monday, 16 September 2013

(Ne)obyčejný kluk

Autor: R. J. Palacio
Překladatel: Renata Greplová
Nakladatel: Knižní klub
Rok vydání: 2013
Počet stran: 320
Vazba: vázaná

Auggie je úžasný, vtipný kluk, který ujíždí na Hvězdných válkách a miluje svého psa. Ve všem co dělá a co má rád, se cítí být obyčejným, ale ostatní ho tak neberou. Od narození totiž trpí nemocí, která se projevila na jeho obličeji. Nejen proto, ale i kvůli spoustě operací, které musel prodělat, nikdy nechodil do školy. Zvykl si na život pod ochrannými křídly rodičů a své sestry. Nyní však nadešel čas, aby nastoupil do páté třídy a začal žít jako skutečně obyčejný kluk.

„August je Slunce. Já a máma s tátou jsme planety, které kolem toho slunce obíhají.“ (Via)

Najít si přátele a začlenit se je pro Auggiho ovšem strašně těžké. Všichni na něj zírají, ale nikdo si k němu při obědě nechce přisednout. Někteří se tváří překvapeně nebo znechuceně, když ho uvidí, jiní jsou dokonce vystrašení. Největší strach má ale sám Auggie. Děti totiž umějí být pěkně zlé...


„Přál bych si, aby byl Halloween každý den a abychom všichni chodili pořád v masce.“ (Auggie)

V životě jsem nečetla knihu, která by mě tak dojímala a zároveň hřála na srdci jako tato. Auggie je neuvěřitelně krásná osobnost; kdyby takových bylo na světě víc, žilo by se nám mnohem líp. Zní to možná otřepaně, ale je to tak. Díky tomu, čím si musel náš malý hrdina projít, se stal mnohem citlivějším a vnímavějším než kterékoli jiné dítě. Dokázal na svět pohlížet docela odlišně a všímal si i na první pohled neviditelných detailů, které ostatní přehlížejí. A to i přesto, že ho necitelnost okolí donutila chodit se sklopenou hlavou.
Autorčin styl psaní byl opravdu líbezný. Kniha je vystavěna tak, že si najde své příznivce mezi malými, mladými, staršími i starými. Osobně bych se ji nezdráhala doporučit mému dvanáctiletému vlastníkovi, osmdesátileté sousedce ani třiadvacetiletému bratrovi. Jsem si totiž jistá, že by si ji každý z nich zamiloval a četl ji s láskou a slzami na krajíčku. Jinak to ani nejde. Všichni v sobě máme určitou míru empatie, autorka ji v nás ale probudí s nečekanou intenzitou.
Čím si mě Palaciová opravdu získala, bylo zachycení atmosféry školního věku. Každý v knize určitě najde něco, co sám zažil nebo dělal, když mu bylo tolik jako Auggiemu, a hezky si zavzpomíná. Velice pěkně kniha popisuje přátelství, které vzniká nečekaně, ale postupně se stane opravdovým. Ukazuje, jak je vzhled vlastně nepodstatným, protože když na to přijde, nepravý přítel, který zrazuje, se nakonec stane odporným, ať už má pleť jako z alabastru, nebo ho trápí ošklivé akné. Autorka také trefně poukazuje na to, že i když toto všichni víme, řídit se tím moc dobře nedokážeme. Alespoň ne hned.
Příběh sice líčí okamžiky plné neopodstatněné krutosti lidí, kteří v životě nezažili příkoří, a proto mají pocit, že jej můžou způsobovat druhým, ale autorka neopomíná ani ty milé lidi, kterých je bohudík na světě taky ještě hodně a které neštěstí druhých netěší. I ty hodné postavy ale zůstávají lidské, tedy občas chybují. A to mi bylo na knize to nejsympatičtější.
Příběh je vyprávěn hned z několika pohledů, čtenář tak má jedinečnou možnost poznat, jak Auggiho vnímají spolužáci, sestra nebo kamarádi, ale především, jak se na sebe dívá on sám. To je na knize asi vůbec to nejlepší. Osobně jsem sice měla nejraději, když jsem si příběh mohla číst z pohledu Auggieho, ale vždy mě překvapilo, jak opravdově a uvěřitelně autorka vystihla třeba přítele Auggieho sestry nebo Auggieho kamaráda ze školy.
Tahle kniha je zkrátka překrásná, je jímavá, je neskutečně pravdivá, je smutná i veselá, někdy je krutá, ale jindy přívětivá, je prostě jako život sám. Vypráví o kráse i ošklivosti lidí, o tom, že lidé se mohou měnit, ale někteří přesto zůstávají stejní, o tom, že vždycky existuje naděje a že nikdy nic není tak černé, jak se zdá. Vypráví o jednom báječném klukovi, který nás má hodně co naučit a kterému, ač se to na první pohled nemusí zdát, by mohl každý závidět...

Hodnocení: 5/5


Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji nakladatelství Knižní klub, jehož spolupráce si velice vážím...

Saturday, 14 September 2013

Knižní obálka s živly - TAG

Tak jsem se konečně rozhodla zapojit do tagu, který už nějakou dobu vídám u zahraničních YouTuberů a který nedávno převedla do češtiny Mona z blogu Život s knihami. A protože pořád slibuji, že nafotím knihy s nejkrásnějšími obálkami, tak tohle můžete považovat jako takovou předzvěst. Nejkrásnější obálky totiž přijdou brzy...
Úkolem tohoto tagu tedy bylo najít knihy, na nichž jsou živly oheň, země, voda a vzduch a barvy červená, zelená, modrá a bílá. Ačkoli se to může zdát jednoduché, ani v mé obrovské knihovně jsem nenašla úplně všechny, alespoň ne jednoznačné. No, sami se podívejte, jaké knihy jsem vybrala...

Oheň
Nenašla jsem obálku doslova s ohněm. Ale kniha Křižovatky ohnivý dojem vyvolává...

Červená
Ohnivé obálky společně...

Země
Mimochodem úžasná kniha...

Zelená
Přiznám se, že jsem tuhle knihu ještě nečetla (ani Divergenci), ale určitě to brzy napravím...

Voda
Mara je na obálce jednoznačně pod vodou. Velmi zvláštní kniha (v dobrém slova smylu) Četli jste ji?

Modrá
Velice dojemný a skutečně překrásný příběh o jednom nezapomenutelném chlapci...

Vzduch
Báječná kniha pro holky. Mám ji opravdu moc ráda. A obálka je docela vzdušná, ne?

Bílá
Skutečně působivá obálka...

Všechny živelné obálky pohromadě...