Jitra v Dženínu

Původní název: Mornings in Jenin
Autor: Susan Abulhawa
Překladatel: Simona Klára Kučerová
Nakladatel: Knižní klub
Rok vydání: 2013
Počet stran: 376
Vazba: vázaná










Abú Hassan a Um Hassan s láskou v srdci pracují na olivových plantážích, které se v jejich rodině dědí po dlouhé generace. Jejich životy jsou šťastné a radostné ve své skromnosti, ale i bohatství nitra jejich povah. Jejich syn Hassan je však krátce po tom, co založí vlastní rodinu, o své zasloužené dědictví připraven, když je roku 1948 vyhnán z rodného Ajn Hódu do utečeneckého tábora v Dženínu. Stejný osud čeká i ostatní Palestince, kteří se neprovinili ničím jiným než otevřenou štědrostí vůči Židům, kteří přežili koncentrační tábory.

Arabská štědrost však Židům nestačila, chtěli získat kus země, který by náležel výhradně jim, a tak si ho vzali, násilím si přivlastnili domovy náležicí palestinským generacím, jejihž délku si ani nedovedli představit. Dali vzniknout státu Izrael a bez špetky soucitu ničili životy těm, jimž země skutečně patřila.

Nikdy jsem nepoznala hřiště a neplavala v moři, ale mé dětství bylo čarovné, plné kouzla poezie a úsvitu.

Amál, vnučka Abú Hassana, přijde na svět až v Dženínu, rodnou Palestinu bude znát jen z vyprávění podbarveného smutkem svých rodičů a prarodičů. Sama nám však bude vyprávět příběh její rodiny, která ztratí všechno, kromě své neutuchající naděje na návrat, jež se ale s každým dalším probuzením bude zdát čím dál méně pravděpodobná. Více než šedesát let trvající izraelsko-palestinská válka ve své krutosti a pošetilosti proti sobě postaví dva její bratry. Jak jen může takový konflikt dopadnout?

Ticho stoupalo vzhůru, ke klenutému stropu kostela, a tam se hromadilo a znělo smutkem a neviditelnými ranami, jako by příliš mnoho duší stoupalo naráz k nebi.

Říct o téhle knize, že je krásná, úchvatná nebo dokonce famózní by bylo těžce nedostačující. Pokud jsem kdy četla příběh, který změnil můj pohled na život, pak to byl právě tento. A jestliže jsem již přečetla mnoho knih o holocaustu a světových válkách, žádná z nich mě nemohla připravit na hrůzy, které potkaly hrdiny knihy této.

„...kvůli nenávisti a pronásledování je odvrácenou stranou lásky neúnosná ztráta.“ 

Největším pozitivem této knihy a zároveň jedním z aspektů, proč ji tolik miluji, byla uhrančivost a naléhavost sdělovaných slov, která jsem po většinu dní nedokázala pustit z hlavy dokonce ani ve chvílích, kdy jsem se nacházela na ulici v hluku města, nebo usínala v tichu noci. Tahle kniha se vám prostě nabourá do mysli a bude v ní bez ustání hlodat, ale ještě dřív se vám zavrtá hluboko do srdce a zasáhne jej do těch nejcitlivějších míst.

Autorčin styl psaní je velice něžný, užívá vytříbených výrazů a slova jsou plná lásky a cti dokonce i tam, kde popisuje tu největší možnou nespravedlnost. Jestli něco opravdu ze srdce nenávidím, je to jednoznačně ona nespravedlnost, ale tahle kniha mi ukázala, že existuje něco ještě mnohem horšího a bolestnějšího, a sice absolutní nezájem, popírání a neuznání. Představte si, že něčí vinou trpíte, a krom toho, že je to nespravedlivé, nikoho to nezajímá, popřípadě se snaží tvrdit, že to není pravda, a nikdy vám nesdělí svoji soustrast. Pak musíte cítít ještě větší beznaděj, osamělost a bezpráví, protože není nikdo, kdo by se vás zastal či s vámi alespoň soucítil.
Bohužel jsem si při čtení této působivé knihy uvědomila, že i já jsem doposud patřila k lidem s absolutním nezájmem o to, co se děje někde jinde, dost daleko, aby se mě to týkalo. Jinak si neumím vysvětlit, jak je možné, že jsem nevěděla o bezmála šedesát let dlouhé historii izraelsko-palestinské války, v níž Arabové netrpěli o nic méně, než Židé v koncentračních táborech. Pokud jde o světovou válku, nejvíc jsem se zajímala právě o Židy, nad jejichž nelítostnými osudy jsem vždy plakala. Jak jsem ale mohla pominout fakt, že to byli právě oni, roku 1948 osvobození z koncentračních táborů, kteří vyhnali Palestince z jejich rodné země, aby ji pojali za svou, a následně je začali nelítostně masově vyvražďovat, ačkoli pro ně nepředstavovali žádnou hrozbu a bývali by je nechali žít v poklidu vedle sebe...?
Když jsem tedy četla knihu Susan Abulhawové, jež mi předložila arabskou povahu člověka, který tíhne ke své zemi, již s ohromnou láskou a radostí obdělává a posléze s pokornou vděčností a hrdostí sklízí její bohatství, člověka, který nadevšechno miluje svoji početnou rodinu a miluje tak silně, že své lásce zasvětí celý život, i kdyby byl naplněn nekonečným čekáním, a člověka jehož víra je odolná jako kámen, musela jsem plakat nad tím, že mu tohle všechno, snad kromě nezdolné víry, vzal někdo, kdo sám pocítil krutost a barbarství války, jež jej připravila o domov i milované.

„Uvědomila jsem si nevyhnutelnou pravdu, totiž že Palestinci zaplatili za židovský holokaust. Židé zabili rodinu mé matky, protože Němci zabili rodinu jejich.“

Když jsem na tuhle knihu narazila, nevěděla jsem vůbec nic o tom, co bych od ní měla čekat, zaujalo mě akorát to, že se její příběh měl odehrávat na pozadí olivových plantáží, a také těch pár slov, které stojí na obálce, totiž že tento příběh je potřeba vyrávět a měl by být čten. A mně nezbývá, než souhlasit; tahle prostá věta přesně vystihuje celou podstatu knihy. Protože nad historickými událostmi nemůžeme zavírat oči, nebo si vybírat, zda-li se o ně začneme zajímat, jestliže se týkají odlišných kultur.
Autorka se ve svém jedinečném díle dotýká tolika palčivých i aktuálních témat; jeden příběh skládající se z tisíců dalších, obsahuje životní moudra zkušeností, které čtenáři podává velmi nenuceným způsobem, zbaveným vlastních soudů.
Nejimpozantnějším prvkem celého příběhu, zasazaného do historických událostí, byla láska ve všech jejích formách. Uprostřed válečnách hrůz byla předložena veškerá její krása, hloubka, síla, ale i vina...

Tahle rodiná sága popisující životy generací zasazených do válečného období, je kromě vzdělávací a výchovné hodnoty naplněna spisovatelskou jiskrou. Každá autorčina věta se mi vlévala do žil jako život sám; její styl psaní dokázal být poetický při líčení krajiny, také nesmírně jemný při zachycení lásky, a to tak, že jsem se ani neodvažovala nadechnout, ale uměl být i velice surový a strohý při vyjádření války. Výsledkem bylo dechberoucí dojemné a neskutečně jímavé čtení, které čtenářem otřásá do základů. Ach můj bože, ta kniha je prostě dokonalá. Ano, naprosto dokonalá. Po každém přečtení věty jsem získala mnoho námětů k přemýšlení, či jsem byla opakovaně nucena vzdávat autorce hold za krásu jejího vyjádření. Kromě toho, že jsem ji po celou dobu čtení nezměrně obdivovala, pocit z její knihy, který ve mně přetrvává doteď, je nekonečná vděčnost. Za to, že mi příběh vyprávěla, protože je to překrásný příběh, který mi sice zlomil srdce, ale zároveň mi přinesl bohatství uvědomění. 
Opravdu si nemyslím, že tuhle knihu ještě v tomto roce bude mít možnost nějaká jiná překonat. A i kdyby snad ano, tahle pro mě i přesto zůstane jedinečnou. Víte, jak se pozná skvělý spisovatel? Když si po dočtení knihy přečtete také jeho poděkování, protože jedině spisovatelé se nikdy neomezí na pouhopouhý výčet nic neříkajících jmen, ale skutečně poděkují lidem, kteří se na vzniku knihy takové, jak ji v rukou drží čtenář, podíleli. A Susan Abulhawa byla po Christopherovi Paolinim teprve druhá, jejíž poděkování pro mě mělo spisovatelskou hodnotu. A tak se stalo, že mi v hodnocení opět nestačí hvězdičky, které mám k dispozici...

Hodnocení: 6/5

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji knihkupectví Dobrovský...

Comments

  1. Tuhle knihu mám vyhlídnutou už dlouho a tvoje recenze mě opravdu utvrdila v tom, že si ji musím koupit.
    Přesně jak jsi napsala. Celý svět lituje Židy a jejich národ, kvůli děsivému holocaustu, který si museli prožít. Ale to, že oni o pár let později dělali vlastně úplně to samé, už nikdo nevidí.
    Je mi líto, že lidé neustále vraždí bez důvodu, jenom proto, že se cítí někým jiným ohrožení. A zvlášť mě zaráží fakt, že to dělají lidé, kteří si stejné hrůzy prožili a vědí, jak špatné to je...

    ReplyDelete
  2. Páni krásná recenze a dlouhá! :) Předtím jsem o ní neslyšela a zaujala mě, je to zase téma z jiného úhlu pohledu a to se cení. Lidi jsou nepoučitelní, stále se budou brát o moc, i když tím ubližují nejen ostatním, ale i samy sobě, hlavně aby měly co nejvíc jen pro sebe.

    ReplyDelete
  3. Moc Ti děkuju za krásnou recenzi. Nad knihou už nějakou dobu přemýšlím, pořád jsem váhala, ale po Tvé skvělé recenzi jsem přesvědčená a rozhodnutá, že si knížku prostě musím přečíst. :-)

    ReplyDelete
  4. Anonymous16/3/15 16:08

    Dnes jsem ji objevila v Neoluxoru za 99, poslední kus, tak jsem ji tam na Tvoje doporučení nemohla nechat. Tak snad nezklame:) Moc děkuji za skvělé tipy :)

    ReplyDelete
  5. Anonymous12/1/17 18:53

    Díky za skvělou recenzi :-) Knihu jsem četla, stejně jako jiné podobné a vím, že ten konflikt rozhodně není černobílý. A nejvíc ze všeho mě vytáčí, že když zaútočí nějaký Palestinec, tak o tom hnedka ví celý svět. Ale o tom, co všechno provádí izraelští vojáci v Palestině za zvěrstva, den co den, o tom se mlčí. Je to děsný zlo :-(
    Knihu rozhodně doporučuji, určitě rozšiřuje obzory.

    ReplyDelete
  6. Anonymous24/5/18 16:05

    Páni, dobrá recenze... Jak píšete o tom popírání a neuznání, tak přesně tohle si pokaždé říkám, když pročítám různá diskuzní fóra na tohle téma. Mně přijdou Češi v tomhle neskutečně pokrytečtí - dodnes jim vadí německá a ruská okupace, odmítli přijmout cca 2000 uprchlíků, ale na druhou stranu vítají sedm desítek let trvající brutální okupaci Palestiny. To, že evropští přistěhovalci kolonizovali celé jedno arabské území a dodnes původním obyvatelům upírají i ta nejzákladnější práva, to je zřejmě v pořádku... A běda, když se utiskovaným zachce protestovat... Ach jo, my jsme prostě nepoučitelní... :-(

    ReplyDelete
  7. Anonymous13/5/19 22:42

    Velmi silný příběh, který určitě nutí k zamyšlení... Ano, je moc smutné, jak se k tomu svět staví, jak je to každému jedno... Sytý prostě hladovému nevěří, jak se říká, a je to pravda. Přitom je to jako by například na naše území přišli cizinci, kteří by argumentovali tím, že před Slovany tady byli přece Keltové, takže je to jejich země a ne žádná Česká republika... a obsadili by nás. A to by byl teprve začátek... Zní to absurdně, ale totéž se stalo Palestincům a nikomu to absurdní nepřijde...

    Jinak moc doporučuji také knihu Studená řeka od české autorky Jany Kotaishové, příp. Nebudu nenávidět od Izzeldina Abuelaishe nebo Jeruzalém od Guye Delisleho.

    ReplyDelete

Post a Comment