Theme on Saturday #16| Jak to všechno začalo...
Lidé se mě často ptají, co mě přivedlo ke
čtení. A já většinou reaguji nesmělým pokrčením ramen. "Baví mě to,"
říkám prostě. A je to samozřejmě pravda, ovšem velice zjednodušená.
První kniha, kterou jsem kdy skutečně přečetla od začátku do konce, se jmenuje Romeo, Julie a tma. Pamatuji si to přesně. Bylo to v deváté třídě. Zadala nám ji učitelka češtiny s tím, že na ni máme napsat referát. Dala to za úkol celé třídě. A já se z bůhvíjakého důvodu rozhodla ji opravdu přečíst. Nevím, proč to tentokrát bylo jinak, ale jsem šťastná, že jsem to udělala. Půjčila jsem si ji tehdy od mamčina strýce a zamilovala se do ní. Četla jsem ji po večerech a právě v té chvíli, aniž bych to tušila, se ze mě stala čtenářka. Nebyl to ani Harry Potter ani Stmívání, ale právě tato útlá knížka z povinné četby, která mi ukázala celý ten kouzelný svět knih. Nakonec na ten úkol učitelka zapomněla a já byla jediná, kdo referát odevzdal...
Když podobnou otázku položím já nějakému
jinému čtenáři, často neumí odpovědět - skoro jako by čtení v jeho životě bylo
odjakživa; nevzpomíná si, kdy a co ho ke knihám přivedlo. U mě je to jiné.
Pamatuji si to přesně. Nepatřím ke čtenářům, kteří by vám dokázali vyjmenovat
knihy svého dětství. Já jsem se totiž stala čtenářem až v dospívajícím věku.
Snad proto, jako bych chtěla dohnat ztracený čas, si dnes často kupuji dětské
knihy. Řídím se moudrem C. S. Lewise, které říká, že jednou budeme dostatečně
staří na to, abychom se vrátili ke čtení pohádek. Nikdy bych si je nenechala
vzít; v tento čas jsou pro mě dokonce ještě důležitější než dřív. Jako malá jsem
totiž měla magické představivosti sama dost, dnes s ní ale potřebuji trochu
pomoct. To proto jsem na knihách a jejich příbězích tak závislá.
Není to ale tak dávno, co jsem si pod čtením
neuměla představit nic zábavného. Ještě někdy ve třetí třídě na základní škole
jsem nedokázala udržet pozornost při společném čtení v hodině literatury.
Snažila jsem se, ale nakonec se vždycky můj ukazováček podtrhující právě čtenou
větu zadrhl a já se ztratila kdesi v myšlenkách. Nečetla jsem ani knihy z
povinné četby. Do druhého stupně mi se čtenářským deníkem pomáhala mamka, která
kvůli mně přečetla Bílou nemoc i Klapzubovu jedenáctku. Nebo jsem
si pomáhala sama opisováním z bráchova čtenářského deníku, a snad ani nemusím
dodávat, že i ten jeho byl od někoho opsaný...
První kniha, kterou jsem kdy skutečně přečetla od začátku do konce, se jmenuje Romeo, Julie a tma. Pamatuji si to přesně. Bylo to v deváté třídě. Zadala nám ji učitelka češtiny s tím, že na ni máme napsat referát. Dala to za úkol celé třídě. A já se z bůhvíjakého důvodu rozhodla ji opravdu přečíst. Nevím, proč to tentokrát bylo jinak, ale jsem šťastná, že jsem to udělala. Půjčila jsem si ji tehdy od mamčina strýce a zamilovala se do ní. Četla jsem ji po večerech a právě v té chvíli, aniž bych to tušila, se ze mě stala čtenářka. Nebyl to ani Harry Potter ani Stmívání, ale právě tato útlá knížka z povinné četby, která mi ukázala celý ten kouzelný svět knih. Nakonec na ten úkol učitelka zapomněla a já byla jediná, kdo referát odevzdal...
Potom už jsem se čtením nedokázala přestat.
Udělala jsem si průkazku do knihovny. Pořádné městské knihovny. V té době jsem
totiž ještě bydlela na vesnici, kde byla knihovna nesmírně maličká a neskutečně
příšerně zásobená. Něco mě však na knihách fascinovalo už dávno předtím,
protože si pamatuji, že jsem do té malé knihovny chodila a pravidelně si
odtamtud odnášela hromady knih. Vždycky jsem je ale vracela nepřečtené. Jako
bych se bála začíst, tak nějak jsem si nevěřila, že bych dokázala dojít až na
konec. Když jsem to však jednou dokázala prolomit, už mě nic nemohlo držet
zpátky. Začala jsem tedy chodit do Mahenovy knihovny v Brně, ale nevěděla jsem,
jaké knihy si půjčit. Šla jsem za mamkou a ta mi vyjmenovala několik autorů,
které si pamatovala ze svého dospívání. Byl mezi nimi i Stanislav Rudolf.
Půjčila jsem si od něj knihu Pusinky a zamilovala se podruhé. Od té doby
jsem už nevynechala jedinou knihu z povinné četby...
Knihy byly v mém životě vlastně už od samého počátku,
jen jsem je sama začala číst až později. Přesto mám spoustu vzpomínek na Staré
řecké báje a pověsti nebo třeba Ezopovy Bajky, v nichž jsem si už jako malá často
listovala a propadala se do světa jejich ilustrací. Ke čtení mě ale dovedly až
časopisy W.I.T.C.H. Jsem si jistá, že mnozí z vás je taky budou znát. Já
jsem jim kdysi docela propadla. Nebyly to pro mě jen časopisy. Možná to
bude znít trochu hloupě, ale teď po čase si uvědomuji, že se staly velkou
součástí mne samotné. Vzbudily ve mně touhu po příbězích a každá z pěti
čarodějek se nesmazatelně zapsala do mého srdce. Dodnes na jejich dobrodružství
vzpomínám a občas je mi nesmírně líto, že už skončilo. Je to nostalgie, ale i
něco víc. S nimi jsem překlenula období mezi dětstvím a dospíváním. Četla jsem
je od čtvrté do deváté třídy. A kdybych si na to tehdy už nepřipadala příliš
stará, četla bych je pořád dál. Dnes už se podobnými konvencemi nenechávám ani
v nejmenším svazovat. Je mi jedno, jestli jsem na Medvídka Pú nebo Koralinu
stará. Mám je ráda, takže se jich prostě nevzdám. A pěti čarodějkám z
Heatherfieldu budu už napořád vděčná, že mi ukázaly cestu od komiksu ke
knihám. Kdo ví, možná, že by bez nich ani nikdy nevznikl tento blog...
Moc krásný článek a jako vždy nádherné fotky. WITCH jsem také četla a úplně jsem mu propadla :) Já sama si také moc dobře pamatuji svou první přečtenou knihu v životě a potom už to pokračovalo dál samo. Občas si říkám, že člověk v sobě tu lásku ke čtení má snad vrozenou, jen ji musí najít :)
ReplyDeleteJé WITCH :) Pořád je mám doma schované a že jich je dost. Taky jsem do nich byla blázen, a to takovej že jsem uměla nazpaměť i jejich data narození :D
ReplyDeleteTak to som nemala vidieť. Vždy som chcela mať komplet všetky komixy Witch, pretože som ich mala aj mám moc rada. Ale doma mám iba štyri, joj. :D Tie som čítala zas a znova, pretože som si ich príbeh obľúbila a veľmi by som chcela vedieť ako začal a skončil... A tiež mi nezáleží na veku, rozprávky si budem čítať vždy. :)
ReplyDeletewitch jsem nehorázně milovala i knihy ! a máš krásné fotky :)
ReplyDeleteKrásný článek. Já jsem také ujížděla na W.I.T.C.H. :)
ReplyDeleteAč je mi to trochu trapné, tak přiznávám, že jako malý jsem ty časopisy taky četl. Vždy jsem si je půjčil od sestřenky a hltal číslo za číslem (ani si už nepamatuji, zda jsem je přečetl všechny) :) :D
ReplyDeletejee ja taky četla witch :D dokonce jsem si oblíbené kresby překreslovala XD
ReplyDeleteta poslední fotka je krásná, moc ti to sluší :)
W.I.T.C.H. - fenomén, který se mě také držel pár let. Moc ráda jsem si třeba jen prohlížela ilustrace, chtěla jsem umět kreslit jako autorka. Před pár lety jsem se však se všemi časopisy rozloučila a nechala si pouze 3 tenoučké knížečky o těchto čarodějkách.
ReplyDeleteAbych řekla pravdu, četla jsem ráda už jako malá - různé pohádky a dětské příběhy, ale opravdový zlom přišel když jsem poprvé četla o Bradavicích. Tomu světu jsem propadla a zjistila jsem, že v knihách je možné zažít neuvěřitelné dobrodružství, které nám nikdo nikdy nevezme.
Jé, ja som zase čítala tatkove rýchle šípy :)
ReplyDeleteNo, já byla skutečně jeden z těch knihomolů, kteří byli pro knížky stvoření od chvíle, co se naučili číst. Četla jsem zcela nadšeně ještě předtím, než jsem začala chodit do školy.
ReplyDeleteAle Witch si pamatuji. Moc se mi ty časopisy líbily. Jenom mi je mamka nechtěla kupovat, protože byly drahé.=) Vážně se povedly, ale celý jejich příběh asi neznám.