Theme on Saturday #18| Čtenářova představivost


"Knihy jsou mrtvým materiálem, dokud v nás neožijí."
(Jiří Mahen)

Když jsem před pár týdny našla v babiččině knihovně knihu Petr a Lucie od Romaina Rollanda a podruhé si ji přečetla, uvědomila jsem si díky ní, jak moc se změnila moje představivost od dob mého dospívání, kdy jsem tuto knihu četla poprvé. Čím jsem starší, tím poctivější čtenář se ze mne stává. Každý odstavec čtu s pečlivou pozorností a vnímám každý detail, který příběh dotváří. Když mi pozornost náhodou ujede, přečtu si odstavec ještě jednou, abych měla jistotu, že mi nic důležitého neuniklo. Dřív jsem taková ale nebyla. Četla jsem naprosto volně, a když se mi při nějaké pasáži rozutekly myšlenky, doplnila jsem chybějící součástky děje vlastní fantazií, aniž bych vůbec přestala pokračovat ve čtení. Docela jsem ignorovala, že se nějaká scéna odehrává v parku u fontány a představovala si ji třeba na vlakovém nádraží. Nezní to trochu zvláštně? Uznávám, že ano. Snad by se to moje tehdejší čtení nedalo za čtení ani pokládat. Vždyť jsem se vůbec nedržela předlohy. Říká se, že žádní dva lidé na světě nikdy nečetli stejnou knihu. S tím souhlasím. Jak by jinak bylo možné, že jednomu se nějaká kniha absolutně nelíbila a druhý tu samou knihu upřímně miluje. Tady je ovšem důkaz, že ani já jsem ve stejné knize dvakrát nenašla ten samý příběh. A to možná znamená, že člověk by některým knihám měl dát druhou šanci. Snad poprvé nepřišly ve vhodnou dobu, nebo jim naše mysl nebyla otevřena, ale napodruhé to může být všechno jinak. Řekla bych, že s knihami je to občas jako se životem; některý příběh stojí za to číst pro jeho významné okamžiky, někdy se jím musíte prokousat až téměř na samý konec, než se doberete toho podstatného, ale vždy to za to stojí...

Georg Ch. Lichtenberg kdysi řekl že: "Známkou dobré knihy je, že se tím více líbí, čím starší se člověk stává." Myslím, že to je ohromně pravdivé. Jinak si neumím vysvětlit, proč tak moc lpím na svých kdysi oblíbených příbězích. Z mnohých jsem už dávno vyrostla, ale mám je ráda čím dál tím více. Možná že kdybych je ale poprvé četla až dnes, nikdy bych jim třeba nepropadla. Snad mě k nim poutá právě to, jakým způsobem jsem si je představovala, když jsem byla mladší. Je v nich uchováno mé staré já a vůči němu se každý člověk chová poněkud nostalgicky.

Přestože dnes už si příběh představuji přesně tak, jak mi jej autor předkládá, stále jsou zde malé drobnosti, které si vždy přizpůsobím. Třeba vlasy a oči. Ty si nikdy nepředstavuji podle toho, jak jsou v knize popsány. Pokud má některý z hrdinů mít černé vlasy a modré oči, ale podle mě mu zkrátka nesluší, jednoduše si ho představuji jako hnědovlasého sympaťáka se světle hnědýma očima. Vždyť právě to je na čtení tak krásné a úžasné - můžeme do příběhu vstupovat a přibližovat jej tomu, co je nám blízké. Nikdy se tak nemůže stát, že by v naší oblíbené knize vystupoval špatný herec jako ve filmu.
Taky jsem si všimla toho, že knihy, které čtu, zasazuji do nejrůznějších prostředí, jež znám. Když se například nějaká pasáž odehrává v bytě, velmi často si představím bývalý byt mých prarodičů nebo byt, ve kterém jsme kdysi bydleli, ale odstěhovali se z něj, když jsem ještě byla malá. Díky knihám se tak vracím na místa, která byla kdysi součástí mého života, ale nyní už jsou pouze součástí mých vzpomínek. Odehrává-li se děj naopak na nějakém pro mě neznámém místě, třeba v cizí zemi, kterou jsem nikdy nenavštívila, dávám své fantazii volnost a představuji si nejrozmanitější místa, která se ani trošku nepodobají těm, na nichž jsem kdy byla.

Lidská představivost a fantazie jsou těmi vůbec nejlepšími věcmi. A je tak skvělé, že máme knihy, které je ještě podporují a rozvíjejí. Kdybych je neměla, přestala bych snít a sny jsou někdy to jediné, co člověku dodává sílu. Díky snům je můj život bohatší a krásnější. A za to mohu děkovat jedině knihám...

Comments

  1. Naprosto s tebou souhlasím. Já jsem se o této pravdě, že knihu vnímáš jinak s postupem času, přesvědčila při druhém čtení úžasné knihy Romeo, Julie a tma. Napoprvé jsem ji prostě přečetla, fajn, mělo to hezký příběh a smutný konec. Ale když jsem ji četla za rok prakticky v tu samou dobu, v létě, všimla jsem si tolika věcí, které jsem předtím neviděla. To, jak autor píše. To, jakou mají hlavní hrdinové povahu. To, jak se všechno a všichni vyvíjí. ... :3 :)

    Taky bych se v příštím roce chtěla vracet ke svým oblíbeným knihám. Tenhle rok byl sice na přečtené knihy opravdu úrodný, ale mám pocit, že jsem to vzala ze špatného konce. I to může být mé předsevzetí do příštího roku... :)

    Mimochodem - témata si vymýšlíš sama, jak tě napadnou, nebo je to součástí nějakého projektu, o němž nevím? :) Sobotu na téma jsem totiž viděla na více blozích. :)

    Opět musím pochválit fotky. Nikdy se mi nepřestane líbit, jak jsou světlé. Jsou prostě tvoje, člověk si je nesplete. Znám hodně lidí, kteří umí fotit a ty patříš mezi ně, i když se neznáme osobně. Každý z fotografů se na svých fotkách určitým způsobem podepisuje, jako malíř nebo básník. To je na tom to pěkné. :)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Děkuji Ti za další krásný komentář, milá Vlasti. :-)
      Co se týče Tvé otázky ohledně témat - vymýšlím je sama vždy podle toho, o čem se mi právě chce rozepsat a podělit o svůj názor. Tento druh článků byl můj nápad, začala jsem s nimi o prázdinách a od té doby se tuším inspirovalo mnoho dalších bloggerů, kteří teď píší podobné články na téma. I Ty se můžeš zapojit... :-)

      S těmi fotografiemi máš pravdu, taky vnímám, že každý fotograf se do svého díla jakýmsi způsobem podepisuje, a tak je nemožné splést jeho fotky s jinými. Vlastně si myslím, že fakt, že jsem se dříve věnovala umění a výtvarnu, mi nyní ve fotografování pomáhá... :-)

      Delete
    2. I mě samozřejmě napadlo, že bych takovým nebo i vlastním tématům mohla věnovat články, ale momentálně jsem zahlcena výzvami a nedostatkem času. :) Sledovat tvé názory a zvyky však hodlám i nadále. :)

      Delete
  2. Naprosto s tebou souhlasím, že jsou knihy, které nás v určité době nemusí vůbec zaujmout, protože jsme je zkrátka četli ve špatném období našeho života. Myslím, že to je ale i naopak; zrovna nedávno jsem uvažovala, že celkem hodně knih, které jsem dříve považovala za naprosto skvělé, mi dnešníma očima už takové vůbec nepřipadají. Jak člověk roste a vyvíjí se, tak se do určité míry mění i jeho vkus, a díky tomu i jeho náhled na literaturu.

    ReplyDelete
  3. Souhlasím s tebou. Já většinou knihám, které se mi na poprvé nelíbily dávám ještě jednu šanci. Myslím si totiž, že někdy člověk musí přečíst stejnou knihu vícekrát, abych odhalil její kouzlo. To se mi stalo například z knihou Rudá jako rubín. Na poprvé se mi nelíbila, ale když jsem si jí za asi rok přečetla znova, líbila se mi a to hodně. :)
    Pěkný článek! :)

    ReplyDelete
  4. Nádherný článek :-) Hodně věcí máme společných :-)

    ReplyDelete

Post a Comment