Theme on Saturday #21| Pohádky



"Život každého člověka je pohádka napsaná Boží rukou."
(Hans Christian Andersen)

Pokud jde o pohádky, bývám možná poněkud sentimentální a staromódní. Ale skutečně upřímně věřím v jejich moc. Nesou v sobě kouzlo, které na moji mnohdy rozháranou duši působí jako pohlazení. Bez pohádek si vlastně dokážu svět jen těžko představit, především pak ten knižní. Mám za to, že tvoří jeho nejdůležitější základ. To, co v sobě pohádky ukrývají, je pro mě tím největším důvodem, proč jsem se stala čtenářem. Každý správný příběh by v sobě měl mít něco z jejich ducha, jinak bude zcela určitě neúplný. Myslím, že je jedno, jak je člověk starý, dobrou radu a povzbudivé slovo bude potřebovat vždycky. A kde jinde je hledat, když ne v knihách?

Člověk si pod pojmem pohádka vybaví šťastný konec, ale ten na ní podle mě není tím nejdůležitějším. V pohádkách najdeme stejné množství zla jako ve světě kolem nás, ale je v nich také spousta síly a odhodlání, kterými nás dokážou přimět postavit se mu. S pohádkami je to tak, že nás mohou inspirovat a také nám ukázat správnou cestu, dáme-li jim příležitost. Nejen děti, ale i dospělí z nich mohou čerpat moudrost. Nikdo z nás nikdy není dost starý na to, aby se učil novým věcem, a čím starší jsme, tím častěji zapomínáme vše důležité. Jsem si jistá, že občas všichni zatoužíme vrátit se do dětství. Na té představě mě neláká jen pocit bezstarostnosti, jako spíše možnost udělat některé věci jinak. S pohádkami sice nemůžu měnit minulost, ale budoucnost už ano.

Ve světě kolem nás je tolik čarovných věcí, které často zapomínám vnímat, pohádky mě je však učí znovu spatřit. A snad proto je mám ve svých letech ještě raději než kdy dřív. V dětství je tak snadné uvěřit v dobro lidí a všeho kolem. V dospělosti se to ale musíme znovu učit. A jde to mnohem snáz, když vám přijdou na pomoc přátelé z vašich oblíbených příběhů. Mohla bych prožít sebehorší den, ale vím, že Medvídek Pú by mě stejně dokázal rozveselit. Jeho roztomilá neohrabanost, neukojitelná lačnost po medu, dobrosrdečnost a bláznivé nápady z něj dělají toho nejlepšího společníka ve smutných chvílích. Když si čtu jeho příhody, neubráním se smíchu, ani kdybych opravdu moc chtěla. Vždy mám navíc pocit, že jeho srdce je tak velké, že se do něj vejde každičký čtenář. A tak si v jeho přítomnosti nikdy nepřipadám osaměle.

Nejkrásnější na pohádkách je, že vás nikdy neomrzí. Člověk je může číst nebo sledovat pořád dokola a přece v nich vždycky najde něco obohacujícího, co stojí za to si zapamatovat. O Vánocích jsem náhodou zastihla v televizi Sůl nad zlato, a i když jsem tu pohádku viděla snad stokrát, objevila jsem v ní zase nové souvislosti, pochopila hlubší významy a zasmála se několika dalším vtipům. Když se budete po pár letech pravidelně vracet k pohádkám svého dětství, jsem si docela jistá, že v nich najdete něco víc než dřív. Kromě toho je na pohádkách úžasné to, že v nich nic není nemožné. Teď nemyslím jen kouzla a čáry a podobné věci, jako spíš víru v sama sebe. Medvídek Pú se při honbě za dalším medem vznesl ke koruně stromu pomocí narozeninového balónku. A dívka, která se narodila velmi slabá, dokázala zachránit svých sedm bratrů proměněných v krkavce. Oba věřili, že je něco možné, a proto to dokázali...

Také se mi líbí to souznění s přírodou, které v pohádkách můžeme najít. Když chtějí jejich hrdinové uspět, musí se spřátelit s moudrými zvířaty a někdy jim dokonce stromy přijdou na pomoc. Bez vznešeného lva Aslana by kniha o Narnii pozbyla veškerého ducha. A Harry Potter by byl bez své krásné sovy Hedviky jako bez ruky.

V pohádkách je krása a nostalgie, můžeme v nich najít útočiště před těžkostmi života a spoustu moudrých rad k jejich řešení. Pohádky jsou cennou součástí literatury a neměli bychom na ně zapomínat, protože právě jim mnohdy vděčíme za to, jakými lidmi jsme...

Comments

  1. Já nikdy na pohádky moc nebyla. Už asi od osmi let jsem spíše četla příběhové knížky, než úplně klasické pohádky. Asi to má každý jinak no. Moc pěkný článek i fotky!

    ReplyDelete
  2. Máš pravdu. Pohádky by se neměly zavrhovat jen kvůli tomu, že jsou prostě pohádkové, často neslučitelné s realitou. Obzvlášť snílci by na knihy svého dětství neměli zapomínat. :)

    ReplyDelete
  3. Miluju tvoje fotky. Jsou vážně nádherné :) Pohádky mě nejspíš taky nikdy neomrzí.

    ReplyDelete
  4. Krásně sepsaný článek. Já třeba shledávám u lidí největším problémem to, že většina z nich odroste z dětských let a tím jaksi ztratí schopnost radovat se a dívat se na svět těma dětskýma očima, jako dřív. Nebo si i vychutnat kvalitní dětskou knížku a zavzpomínat na staré dobré časy. A vůbec nevím proč. Vždyť ta dětská kniha má tak neotřelé kouzlo, že není možné, aby byl vůči tomu někdo odolný :)

    ReplyDelete
  5. Ach, pohádky, už v dětství jsem je milovala.... hlavně od Boženy Němcové, Walta Disneye nebo má nejoblíbenější pohádková kniha Krása nesmírná.... Občas si ji ještě teď v dospělosti přečtu, nebo jen prohlídnu, stejně tak i pohádku Bubáci a hastrmani nebo O chytré kmotře lišce od Josefa Lady.... Čím jsem starší, tak asi dětinštím :-D :-D Krásné téma a opět krásné fotky. :-) :-)

    ReplyDelete
  6. Páni, vždy mě okouzlí tvoje fotky, jsou hrozně krásná a vždy tak nějak.. potěší a pohladí.. jsou hrozně klidné a opravdu ukazují svět čtenáře tak krásný, jak doopravdy je. Já z pohádek měla vždy nejraději ty od Andersena, nejvíce Sněhovou královnu a pak Malého Prince :-)

    ReplyDelete
  7. Krásné fotky a krásnější článek! Pohádky mají své kouzlo a pro mě nikdy nepřestanou být částí Vánoc a vůbec částí mě. Vyrostla jsem na ni a i dnes si je ráda přečtu nebo skouknu v tv.

    ReplyDelete
  8. Verunko, úplně mi mluvíš z duše! Velmi podobně to mám s pohádkami já. Ke čtení celkově mě dostala maminka s babičkou a právě přes pohádky, pořád jsme si četly, prohlížely a já se k nim hrozně ráda doteď vracím, ať to jsou (pro mě) kouzelné pohádky Walta Disneyho nebo nějaké tradičnější látky.:) Protože mám tuhle literaturu moc ráda a zase toho o soudobé tvorbě moc nevím, měla jsem dva semestry u nás na škole i semináře zaměřené přímo na literaturu pro děti a mládež a připravovat se na ně se mi moc líbilo, objevila jsem spoustu nových klenotů (např. moc krásné ilustrované knihy má Petr Sís nebo Pavel Čech). Stejně to mám i s pohádkami natočenými, nikdy mě neomrzí na ně o Vánocích (a nejen tehdy) koukat.
    Každopádně mě moc mrzí, že spoustu lidí nad pohádkami mávne rukou jako nad četbou právě pro děti, to podle mě není pravda, dospělí se těmito výlety vrátí do dětských let nebo v nich naopak naleznou něco nového.
    V závěru bych chtěla už jenom pochválit tvoje fotky, ta atmosféra, která z nich sála, to mě vždycky hrozně uklidní (mimochodem, co máš za vydání Hobita, moc krásná ilustrace), a také tvoje články, ještě donedávna jsem se bránila vytvoření účtu na googlu, ale už jsem se k tomu dostala, tak už nemusím jen tiše přihlížet :)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Milá Terezko,
      děkuji Ti za Tvůj krásný komentář. Moc mě potěšil. :-) Jsem moc ráda, že i Ty máš k pohádkám kladný vztah, Určitě nezapomeň pozdravovat maminku a babičku... :-)
      Můj výtisk Hobita je ilustrované vydání z roku 2013, které jsem loni dostala k Vánocům od tety. Ilustovala jej Jemima Catlinová. Je opravdu krásné. Pokud máš ráda Tolkiena, určitě se vyplatí mít jej v knihovně. Mně dělá moc velkou radost... :-)

      Měj se moc krásně a ještě jednou děkuji, že jsi napsala. Cením si toho...

      Delete

Post a Comment