Theme on Saturday #24| Jak se ze čtenářky stala blogerka...

Většina z vás si jistě všimla, že ve středu můj blog oslavil dvouleté výročí. V loňském roce žádné oslavování Knižního přátelství neproběhlo, ale letos jsem se rozhodla jeho narozeniny neopomenout, neboť se v mém životě udála velká spousta význačných věcí - a to právě a jen díky němu. Začátky už mám za sebou a nyní se snažím svůj blog rozvíjet. A přestože mě neopouští můj povahově zakořeněný pocit, že nic není dokonalé, jsem na svůj blog patřičně pyšná. Je to jedna z nejpozitivnějších věcí, která se mi v životě podařila. A těším se z toho, že jsem u ní tak dlouho vydržela. Mé zájmy se každou chvíli mění, ale blog je něco, co zůstává, protože se koneckonců dá psát o čemkoli...

Přesně si pamatuji den, kdy jsem s blogováním začala. Blížil se zrovna konec února a venku chumelilo. Byla jsem sama doma a potřebovala jsem se s někým podělit o pocity z knihy Marcelo ve skutečném světě od Francesca X. Storka. A tak se to stalo -  sedla jsem si k notebooku a založila blog. Nad jeho názvem jsem nijak zvlášť nepřemýšlela. Rozhlédla jsem se kolem sebe a na nástěnce jsem spatřila svůj oblíbený citát: "Čteš-li knihu poprvé, poznáš nového přítele, čteš-li ji podruhé, potkáš starého." A ten mě inspiroval k pojmenování blogu Knižní přátelství. Od té doby se můj blog rozšířil o mnoho dalších témat, ale nemám v plánu název měnit. Založila jsem ho kvůli knihám a právě díky nim jsem také získala spoustu nových přátel. A i když nepíši pouze o nich, nikdy o nich psát nepřestanu.

Přestože název zůstal stejný, od samého počátku prošel tento blog mnoha změnami. Zjednodušila jsem jeho design; začala jsem fotit a právě z fotografií jsem udělala jeho hlavní zaměření. Kromě psaní recenzí jsem se začala věnovat také tematickým článkům o knihách a literatuře obecně. Se svými čtenáři sdílím střípky z mého života v pravidelných příspěvcích Five things, přispívám zde svými recepty na sušenky a nově jsem začala blogovat také o módě. V hlavě mám navíc spoustu dalších nápadů, které budu na svém blogu postupně rozvíjet. A nezbývá mi, než věřit, že se vám tu bude stále líbit a i nadále se sem budete rádi navracet. Protože k tomu, abych v psaní Knižního přátelství mohla pokračovat, potřebuji především vás...

Nejen blog však za ty dva roky prošel změnami. Také já jsem se změnila. Když jsem tehdy sepisovala svůj první příspěvek, byla jsem úplně jiným člověkem, než nyní, když tu sedím a vzpomínám. Byla jsem druhým rokem po maturitě a užírala jsem se tím, že jsem se nedostala na vysokou. Měla jsem vztek. Ovšemže měla. Ráda jsem se učila a byla jsem dobrá ve všem, pro co jsem se rozhodla, tak proč mě tam nechtěli? Záviděla jsem spolužákům, kteří na střední prolézali s odřenýma ušima a najednou končili svůj první rok na vysoké, zatímco můj život stál na místě a nikam nesměřoval. Měla jsem hrozný pocit nespravedlnosti. A kromě toho jsem v sobě stále neměla vyřešenou otázku jídla. Nebyla jsem už nezdravě hubená, ale také jsem nebyla ve svém těle s nově přibranými kily spokojená. Byla jsem tenkrát opravdu hodně nešťastná. Ale mohla jsem si za to sama. Myslím si totiž, že největším neštěstím pro mě bylo to, že jsem se kvůli starostem zapomněla věnovat všemu, co mi skutečně dělalo radost. Jediný únik pro mě v tom čase představovaly knihy; hltala jsem jednu za druhou a to mi pomohlo. Přestala jsem se při nich totiž přespříliš prožívat. Postupně jsem začala zapomínat na svoje starosti, oprostila jsem se od všech svých neduhů a začala jsem se cítit volnější a spokojenější, i když mě čekala ještě dlouhá cesta...

A když jsem pak začala psát blog, opustil mě i pocit toho, že nedělám nic smysluplného. Můj život s ním naopak zase smysl dávat začal. Už první komentář mi dal najevo, že si mé práce někdo všiml a ocenil ji. Postupně se má čtenářská základna začala rozrůstat a já si uvědomila, že se mi povedlo něco neskutečného - a sice to, že jsem někoho dokázala inspirovat. Ten pocit byl opravdu k nezaplacení. A někdy v té chvíli jsem se začala uzdravovat a opět myslet pozitivně. A možná právě proto, že mi Knižní přátelství pomohlo vyrovnat se svým životem a především mnou samotnou, na něj teď nedám dopustit. Je pro mě opravdu hodně důležité, ale samozřejmě z něho nejsem živa, takže jsem si musela najít práci. Smířila jsem se s tím, že na vysokou chodit nebudu, když jsem si uvědomila, že si svůj život dokážu naplnit i bez ní. Trvalo mi to sice nějakou dobu, ale teď už vím, že můžu být šťastná i jinak. A i když mě práce od blogování jistým způsobem odvádí, protože času je s ní mnohem míň, zároveň mi blogování umožňuje, protože bez ní bych si nemohla dovolit pořídit foťák a mnoho dalších nezbytností včetně knih. To už je takový krásný paradox života, který prožíváme všichni...

Mám v sobě hodně optimismu, ale protože jsem tvůrčí člověk a k tomu navíc příšerný perfekcionalista, propadám občas nejrůznějším nezáviděníhodným náladám. Odmalička jsem kreslila a umění jsem studovala i na střední, takže jsem se výtvarnu věnovala poměrně velkou část  svého života. Jenomže jsem se při kreslení nikdy necítila šťastná. Byla jsem věčně nespokojená s výsledkem a své obrazy jsem ničila ještě dřív, než jsem se je vůbec pokusila dokončit. Nikdy by mě nenapadlo, že jednoho dne vyměním tužku za objektiv a že focení mě skutečně bude dělat šťastnou. Ale stalo se. Život je plný možností. A můj blog mě je naučil vidět a využít. Cézanne kdysi řekl: "Námět je záminka k tvorbě." A pro mě je tou záminkou Knižní přátelství...

V širších souvislostech jsem už schopná spatřovat v tom, že jsem se nedostala na vysokou, smysl. A dokonce za to být šťastná. Přestala jsem svým spolužákům slaboduše závidět a naopak jsem jim začala jejich úspěchy přát. Konečně jsem také začala mít ráda své tělo a vrátila se ke svému původnímu vztahu k jídlu - opět jsem jej začala zbožňovat. Naučila jsem se, že neúspěch může někdy znamenat úspěch, neboť vám ukáže další cesty, které vás dovedou na nová místa. Nebýt totiž toho všeho, co mě k založení tohoto blogu přimělo, nikdy bych možná nepřišla na to, co bych doopravdy chtěla dělat. Bez Knižního přátelství bych taky nedostala svoji současnou práci. A co je vůbec nejdůležitější, nikdy bych nepoznala vás. Můj život by byl zkrátka nepředstavitelně chudší...

O tom všem jsem se zde rozepsala proto, že moje vlastní historie je historie mého blogu neodmyslitelnou součástí. Kromě toho na narozeninových oslavách se přece vždycky vzpomíná. A protože jsem s dřívějšími událostmi již dokonale vyrovnaná, dokážu teď o nich otevřeně mluvit. Také jsem chtěla vám ostatním, co jste si blog ještě nezaložili, ale rádi byste, ukázat, že není čeho se bát. I když si třeba teď myslíte, že nemáte, čím přispět, postupně možná zjistíte, že dokážete své okolí inspirovat stejně, jako jste jím inspirováni vy sami...

A nyní opusťme minulost a pojďme se společně těšit na všechno nové, co nás na tomto blogu čeká. Děkuji vám za vaši přízeň, milé a povzbudivé komentáře a přátelská slova, která mě motivují k pokračování. Práce na tomto blogu mě baví a naplňuje radostí, proto doufám, že Knižní přátelství bude ještě dlouho dělat na oplátku radost zase vám.

Comments

  1. Verunko krásný článek, až mám slzy v očích! Jsem moc ráda, že ti blog pomohl a dokáže tě dělat šťastnou. Nedokážu si tě představit jako smutnou a zasmušilou, vždycky si plná pohody a sluníčka. Od chvíle co tě znám , tak kdykoliv vím, že tě uvidím, tak jsem naladěná na veselou náladu, tvoje nadšení je opravdu nakažlivé. Říkala jsem to už asi několikrát, ale jsem moc ráda, že tě znám!

    ReplyDelete
    Replies
    1. Moje nejmilejší Terezko, děkuju Ti mockrát. :-) Já jsem taky strašně ráda, že se z nás díky našim blogům staly kamarádky. Jsi báječná. A moc Ti děkuji za všechno, co pro mě děláš. Jsi úžasný přítel. Mám Tě moc ráda... :-)

      Delete
  2. Krásný článek Verunko, s blogem jsem měla a mám dost podobné pocity. Jsem hrozně ráda, že jsi ho kdysi založila, jsi mojí inspirací, že se mám snažit a ne pořád jen sedět na zadku a fňukat. Přeji ti další krásné časy s blogem, knížkami, foťákem i námi čtenáři!

    ReplyDelete
    Replies
    1. Děkuji Barunko, jsi moc hodná. :-) Jsem šťastná za to, že se díky blogům známe a máme. Jsi skvělý člověk... :-)

      Delete
  3. Verunko, jsi neskutečně skvělá osoba. Prošla sis hroznými věcmi, ale je úžasné vidět, jak ses tomu dokázala postavit. Obdivuju tě nejen za to, co jsi v životě dokázala, ale také za to, co děláš na blogu. Je to úžasná práce a stojí to za to.
    Jsi silná, šikovná a úžasná osoba a jsi pro hodně z tvých fanoušků, včetně mě, obrovskou inspirací. Jsem tak moc ráda, že jsem měla tu čest tě potkat i ve skutečnosti a ne jenom na blogu. Doufám, že to nebylo naposledy.
    Přeju ti, ať se ti se vším daří. Zasloužíš si to. :)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Děkuju Ti mnohokrát za Tvůj krásný komentář. :-) V dnešním světle už své tehdejší problémy nevidím tak obrovské, ale tehdy mi takové připadaly - hlavně proto, že jsem se jim poddávala. Svoji 'zpověď' jsem zde napsala právě proto, že mi píše mnoho mých čtenářek s tím, že si požili nebo prožívají něco podobného, a tak jsem jim chtěla ukázat, že v tom nejsou samy a že pro každého je na světě štěstí... :-)
      Taky jsem Tě moc ráda poznala. A těším se na naše další setkání. Do té doby se měj moc a moc krásně. :-)

      Delete
  4. Si úžasný človek. Za každým, keď sa dostanem na tvoj blog sa začnem zamýšľať nad vecami, nad ktorými by som normálne nepremýšľala. Uvažujem o tom aká som a uvažujem o tom, či som taká aká by som chcela byť. Uvedomým si svoje horšie vlastnosti a rozmýšľam ako ich vylepšiť. Taktiež sa zamyslím nad ľuďmi (aký sú...) a nad knihami. Pri tebe si vždy spomeniem prečo mám knihy, tak veľmi rada a prečo píšem recencie. Zasa si pripomeniem, že čítanie nie je len jeden veľký maratón a nejde v ňom o to koľko kních prečítam, ale že predovšetkým ide o to čo k tým knihám cítim a čo oni cítia ku mne, aké pocity vo mne vyvolávajú a či ma ten príbeh napĺňa. Si veľká osobnosť, si úžasný človek. Neskutočne ma inšpiruješ. Držím ti palce aby sa ti darilo aj naďalej a hlavne aby ťa blog nikdy neomrzel a aby tvoja láska ku knihám prerastala :).

    ReplyDelete
    Replies
    1. Milá Kristi, krásně jsi to o knihách napsala. To člověk nepochopí, dokud sám jejich kouzlo nepozná. Jsem moc ráda, že máme lásku ke knihám společnou. Tolik mě těší, že Tě mám, čím inspirovat. A přeji si, abys na mém blogu vždy našla něco zajímavého i v budoucnu. Děkuju Ti za podporu a hezká slova. Nesmírně si toho cením... :-)

      Delete
  5. Moc ráda bych napsala nějaký smysluplný komentář, ale tak nějak mi došla slova. Vždy nám říkali, že nemáme plýtvat slovy, když vlastně nevíme, co chceme říct, ale já zkrátka cítím potřebu dát najevo, jak moc si tvé práce vážím, ačkoli mě nenapadají úplně vhodná slova. Tvůj blog mi vždy rozjasní den a skutečně jsi pro mě obrovskou inspirací. Přeji blogu všechno nejlepší a především tobě mnoho úspěchů a štěstí v životě.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Není třeba hledat nějaká složitá slova, mně bohatě stačí už jen to, že jsi se komentář rozhodla napsat. Vím, že se člověku občas nechce a to, že jsi mu věnovala svůj čas, je pro mě všeříkající. Děkuju Ti mockrát za Tvoje povzbuzení a milá slova... :-)

      Delete
  6. Milá Veronika, blahoželám k bloggerským narodeninám a veľmi sa z nich teším s Tebou. Nemala som ani tušenie, že za založením blogu sa ukrýva takýto príbeh. Teraz, keď si nám, svojím čitateľom, otvorene porozprávala svoju históriu, viem, že Tebe a Tvojím článkom či fotografiám budem viac rozumieť. Knižní přátelství mi vždy zlepší deň a rada sa sem vraciam. Do budúcna prajem Tebe a Tvojmu blogu mnoho inšpirácie a radosti z tejto práce. Si výnimočný človek, Veronika, presne tak ako Tvoj blog! :)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Moc Ti děkuji za krásný komentář, milá Evi. Těší mě, že se Ti na mém blogu stále líbí... :-)

      Delete
  7. Anonymous28/2/15 17:19

    Ahoj Veru, chodily jsme spolu na jazyk. školu.. Jak teď čtu tvůj příběh, máme dost podobné osudy a je hrozná škoda, že jsme nikdy neměly příležitost si spolu promluvit a poznat se blíž. Mrzí mě, že jako introverti, (měla jsem z Tebe takový pocit, že jím taky jsi, stejně jako já. Pokud jsem si Tě zařadila špatně, tak se ti omlouvám :) ) neumíme dát najevo, co v nás dřímá. A okolí, které si o nás kolikrát myslí, že jsme šedé myši, nás nakonec donutí pochybovat o sobě samých. Je dobře, že jsi objevila svoji přednost a dokážeš vyjádřit, jak barevná je tvoje duše a jaký člověk ve skutečnosti jsi. Já s tím stále bojuju, někdy víc, jindy míň, ale snad se od Tebe inspiruji a svou cestu životem taky najdu. Ať se Ti daří a štěstí se Tě drží! :) P.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Pavlínka? Že? Ano, pamatuji si Tě. Přestože jsme se nepoznaly, byla jsi mi hrozně sympatická. Škoda, že jsme se nespřátelily, ale vždy to můžeme napravit. Kdykoli se s Tebou ráda uvidím, můžeš se mi ozvat, když budeš chtít. A moc Ti děkuji za tak milá slova. Je moc hezké, že jsi mi napsala. Vážím si toho... :-)

      Delete
  8. Strašně krásně jsi to napsala. Mám teď radost i za tebe, že se ti teď už daří, určitě jsi si to zasloužila. Je opravdu úžasné, s čím vším ti blog pomohl. Já jsem teď nedávno také vzpomínala a plně si uvědomila, jak moc mě samotnou můj vlastní blog ovlivnil, to by člověk až nevěřil. A že jsi začala fotit, to bylo naprosto výborné rozhodnutí, protože ty tvé fotky jsou opravdu úžasné a vždycky když je vidím, úplně mi dodávají spoustu pozitivní energie a inspirace. Do budoucna ti přeji mnoho štěstí a spoustu úspěchů! :)

    ReplyDelete
  9. Verunko úžasný článek! Tvůj blog mám moc ráda a tvé články mě vždy dobře naladí a potěší. Co se týče vysoké, moc dobře tě cháp. Já sama nemohla taky na vysokou ale z jiného důvodu, z finančního. Musela jsem co nejdříve do práce a nyní pravuji. Vždy, když kolem sebe slyším slova o vysoké mě to zamrzí, ale už jsem se přesto nějak dostala. Trápí mě to mín. Sama jsem se po maturitě v době, kdy jsem marně hledala práci vrátila ke své vášni - knihám. Začala jsem číst a trvalo skoro rok, než jsem se odhodlala ke svému blogu. Také jsem měla neskonalou potřebu se s někým podělit o své pocity a chtěla jsem si aspoň splnit jednu část velkého snu - redaktořina, psaní článků a vlastních povídek. Sice na mém blogu zatím nemám žádnou povídku ale to jen proto, že jsem se ještě neodhodlala je uveřejnit.
    Verunko přeju Ti do života jen to nejlepší! Tvé fotky, články, recepty, to vše je neskutečné a úžasné. Jsem moc ráda, že bloguješ. Měj se hezky :-)

    ReplyDelete
  10. Verunko jak psaly už některé komentáře výše, i mně došla slova. Napíšu jen to, že jsem hrozně moc ráda, že se kamarádíme a že mám tu čest Tě znát i v reálu, protože jsi úžasná osoba ♥ :-)

    ReplyDelete
  11. Obvykle slova neztrácím, ale na tvém blogu se mi to stává dost často. Nejspíš proto, že z každého slova, každé fotky vychází něco pozitivního, ta tvá energie. Ale asi byla chyba si myslet, že jsi dokonalá a prosvětlená jako tvůj blog. Jistěže jsi za sebou musela mít nějaké špatné věci a já jsem ráda, že teď už alespoň obrazně vím, jaké to jsou. Přeji ti do dalších dní, měsíců a let hodně štěstí, optimismu a... zkrátka, aby se tvůj život vyvíjel jen k lepšímu. :)

    ReplyDelete
  12. Krásný a inspirativní článek, který mě přinutil zamyslet se. Moc se mi líbí, jak píšeš, jak vyjadřuješ a předáváš své myšlenky. A samozřejmě i to, jak krásně fotíš. Jsi obdivuhodná osobnost a mrzí mě, že jsme se nepoznaly trošku víc, když už jsme spolu byly na sraze (ve Valašském Meziříčí). Snad se ještě někdy potkáme a budeme mít možnost si více popovídat…

    ReplyDelete
  13. To, že jsi na svůj blog pyšná je naprosto zasloužený pocit. Je to neskutečně pozitivní místo, kam se můžou kromě tebe vždycky vrátit i tví věrní čtenáři a mohou si být jistí, že tady najdou něco krásného, co pohladí po duši.
    Je nádherné vědět, co všechno ti blog dal a i díky tomu z něj cítím to "Knižní přátelství" mnohem více než kdy dříve :) I přesto, že jsme se pořádně setkaly a povídaly si pouze jednou, jsem skutečně ráda, že jsem tu příležitost měla a kvůli blogu mám samozřejmě pocit, že o tobě vím mnohem více a ten pocit je moc milý :)
    Člověk si prostě musí prožít i ty špatné věci, aby pak dokázal ocenit ty dobré :)
    Každopádně gratuluji ke dvěma rokům blogu. Budu se k tobě vždy ráda vracet nejen pro inspiraci, ale i pro duševní pohlazení. Budu se rozplývat nad tvými fotkami a obdivovat tvůj vytříbený a vždy dokonale elegantní styl psaní :) Jsi pravá dáma Verunko a my tě máme moc rádi :)

    ReplyDelete
  14. Moc hezký článek, díky kterému jsem tě více poznala a to mě hrozně těší!! :-) Je super vidět, že tě blog baví (jde to na něm vidět) a vlastně ti i pomáhá :-) Přeju ti do dalších let mnoho úspěchů a samozřejmě čtenářů :-) Krásnou neděli :)

    ReplyDelete
  15. Krásny článok, odpovedala si mi ním na veľa mojich otázok a vohnal mi slzy do očí. Ďakujem <3

    ReplyDelete
  16. Je úžasné vidět, jak moc může taková maličkost jako blog změnit život. Velmi, velmi dojímavý a krásně napsaný článek. Blahopřeji k dvouletému výročí a doufám, že nás budeš i nadále zásobovat svými myšlenkami a fotkami :)

    ReplyDelete
  17. Verunko, moc krásně jsi to všechno napsala, jako vždy, jsi ohromný člověk s křehkou duší a jsem moc ráda, že jsi vše překonala a jsi spokojená! Přeji blogu spoustu dalších roků, protože, jak už psali mnozí výše, je to místo, kam chodím načerpat pozitivní energii, místo, které je plné klidu, inspirace, nádherných článků a fotek :)

    ReplyDelete
  18. Verunko, nádherný článek! Tvá slova jsou vždy neuvěřitelně povzbudivá, tentokrát to platí dvojnásob. Děkuji, že jsi tento blog založila. Kdykoli sem nahlédnu, cítím se nabitá energií a mám chuť pustit se do všech svých plánů hned a s ještě větší vervou, než s jakou o nich jen přemýšlím. Ty jsi byla jednou z těch, kteří mě inspirovali k založení vlastního blogu. A jsi to Ty, kdo mě žene dál. Když vidím nádherné fotky, které máš na svědomí, když čtu všechny články, chci se také pustit do toho, co mě baví a co si přeji, abych díky tomu byla šťastná, jako jsi Ty díky Knižnímu přátelství :)
    Přeji Ti jen samé krásné zážitky, tady, ale také v životě mimo knihy. Ať jsi každým dnem šťastnější :)

    ReplyDelete
  19. Anonymous3/3/15 14:40

    Ahoj, kde sháníš ta nádherná anglická vydání? Máš moc hezký blog :-)

    ReplyDelete

Post a Comment