Jak Morantologie změnila můj pohled na žurnalistiku

Původní název: Moranthology
Autor: Caitlin Moran
Překladatel: Petra Jelínková
Nakladatel: Host
Rok vydání: 2014
Počet stran: 308
Vazba: paperback

Morantologie je druhá kniha oceňované britské novinářky a televizní moderátorky Caitlin Moranové, která obsahuje to nejlepší ze všech jejích publikovaných článků. Její záběr je velice široký, ale ať už píše o čemkoli, vždycky zůstává dokonale svá.

Z vlastních předsudků jsem se knihám Caitlin Moranové dlouze vyhýbala. A kdybych ve skladu nakladatelství Host nenašla jeden výtisk její druhé česky vydané knihy s názvem Morantologie, který byl vrácen z knihkupectví z důvodu zohlého rožku na vazbě, pravděpodobně bych si ani žádnou z jejích knih v budoucnu nepřečetla. Jenže jsem ho našla. A přestože jsem si z nakladatelství odnesla dalších patnáct knih, byla to právě Morantologie, po které jsem sáhla jako první. Je tedy zřejmé, že mě kniha přece jen dost zajímala. A já jsem skutečně moc ráda za to, že jsem jí dala šanci, protože byla prostě perfektní...

 

Caitlin Moranová mě prvně naprosto dostala svými modrými Martenskami, které má obuté na fotce na obálce knihy. Jsou prostě boží. Kdo by jí je nezáviděl. A pak mě oslovila zmínkou o Jo Marchové z Malých žen od Louisy May Alcottové  hned na první stránce. Po tváři se mi okamžitě rozlil úsměv a s autorkou jsem náhle pocítila zvláštní souznění. Najednou jsem nedokázala pochopit, proč jsem k její osobě přistupovala s takovou rezervou. Četla jsem tedy dál a po chvíli si mě svým stylem psaní a osobitostí zcela získala.

Vůbec nejvíc se mi na Caitlin Moranové líbí, že je při psaní svá. Já sama jsem ráda psala odmalička a bylo mi jedno, jestli je to můj tajný deník, písemka z dějepisu, nebo slohovka do školy, vždy jsem se ze sebe snažila dostat co nejvíc. Ale nikdy jsem se při tom necítila tak docela svobodně; stále jsem musela myslet na to, že to po mně bude někdo číst - brácha, rodiče, učitelé. To pak člověk vždycky přemýšlí, kolik toho na sebe může prozradit, aniž by ho ostatní odsoudili. A svůj text jsem tomu nakonec vždycky přizpůsobila. Zkrátka mi příliš záleželo na tom, co si o mně druzí myslí, než abych se při psaní dokázala uvolnit a zcela otevřít. Caitlin Moranová má tedy můj obdiv za to, že se nebála svým čtenářům svěřit prakticky s čímkoli a nedělala si starosti s tím, jestli ji kvůli tomu náhodou nepřestanou mít rádi. A dobře udělala. Neboť já jsem ji začala mít ráda právě proto.

"Přátelé, žijeme v kofeinovém světě. Uvažujeme kofeinově a žijeme kofeinové životy. Naše problémy jsou problémy lidí, kterým milované teplé nápoje zamlžily myšlení, a naše myšlenky jsou napůl naše a napůl jsou dílem našich šálků."

(str. 34)

Nikdy jsem nečetla noviny. Dokonce i když jsem byla na stáži v deníku a každé ráno mi hrozilo, že se mě na ranní poradě někdo z šéfredaktorů zeptá, co si myslím o některém z dnešních článků mých kolegů, nepřinutila jsem se k tomu, abych si alespoň jeden z nich, třeba i ten nejkratší sloupek, přečetla. A myslím, že vím, odkud má nechuť k novinovým článkům pramení. Všechny jsou suchopárné a děsně nudné. Chybí jim osobitost toho, kdo je psal. Můžete si přečíst deset různých článků od desíti různých redaktorů, a přitom budete schopni odpřisáhnout, že je všechny psal jeden a tentýž člověk. A prakticky budete mít pravdu. Každé noviny totiž mají svůj seznam zakázaných slov, což jsou slova, která prostě za žádnou cenu nesmíte použít, jinak okamžitě dostanete pokutu. Zakázaná jsou i různá slovní spojení, která mohou mít vícero významů v závislosti na větě, v níž byly použity. Všimli jste si, že teď jsem zrovna použila trpný rod? Tak ten je taky zakázaný, aby bylo jasno. A po tom, co odevzdáte tento pravidly orámovaný článek, si ho ještě vezme do parády korektor, který všechno, co na něm ještě bylo trochu vašeho, vezme a jednoduše přepíše...

Kniha Caitlin Moranové obsahuje celou sbírku jejích sloupků a článků, od jejich počátků až po jejich dnešní podobu. A víte co? Mě opravdu bavilo je číst. Poznala jsem v nich její smysl pro humor, její nadsázku i její slovní zásobu. A dovedla bych si představit, že si každé ráno půjdu koupit noviny nebo časopis, abych si ještě před prací přečetla pár jejích nejnovějších poznatků ze světa kolem nás, které by mě rozesmály a dodaly mi důležitý pocit, že nejsem jediná, kdo na tom našem světě občas tápe a šlape vedle. Její články jsou trefné, úderné a vtipné, rozhodně ne suchopárné a nudné, což dokazuje, že Caitlin Moranová je člověk na správném místě. Myslím, že by si z ní mnozí žurnalisté měli vzít příklad.

Nutno však podotknout, že Morantologii bych ještě před pár lety vnímala docela jinak. Autorka se nebojí mluvit o nejrůznějších tématech, o nichž jsem si ještě doposud myslela, že jsou na veřejnosti tabu. Bere život takový, jaký je. A nestydí se být otevřená a upřímná naprosto ve všem. Informace podává čtenáři naprosto bez obalu a je při tom dokonale svá. Člověk potřebuje jistý nadhled, aby si Caitlin oblíbil. Když jsem byla mladší, svázanější, nezkušenější a o dost vážnější, asi by mě její kniha trochu pobouřila, dnes mě však její pohled osvěžil, v lecčems poučil a především navýsost pobavil. Řekla bych tedy, že tato kniha víc než kterákoli jiná potřebuje správné načasování a především toho pravého čtenáře, který její svéráznost pochopí a docení. Pokud ale máte dost odvahy, jděte do ní, neboť to opravdu stojí za to...

Hodnocení: 5/5