Theme on Saturday #27| Důležitost prvních vět

"It is a truth universally acknowledged, 

that a single man in possession of a good fortune, 

must be in want of a wife."

(Jane Austen, "Pride & Prejudice")

Jsem opravdu velkým milovníkem prvních vět. Moje knihovna čítá určitě přes sto knih, které jsem doposud nečetla, ale s jistotou mohu říct, že jsem si u každé z nich přečetla alespoň první větu. Je to moje záliba. Nevím, čím přesně to je, ale první věty na mě působí vyloženě magicky. Skutečnost, že ještě nevím, jaký příběh za nimi následuje, mi dovoluje vnímat je jako samostatné citáty a nechat na sebe působit hloubku jejich sdělení. Ty pravé první věty však neztratí ani kousek ze svého významu i když je čtu opětovně a již znám příběhy, které se za nimi odehrávají. Mezi takové, které si dokonce pamatuji nazpaměť patří například první věta z Pýchy a předsudku. (Avšak v anglické verzi - tu českou nemohu vystát; zdá se mi bohužel, že v překladu pozbyla veškerého půvabu a kouzla). Má v sobě příslib úžasného příběhu a její sdělení je nadčasové. Přesně taková by podle mě dokonalá první věta měla být...

První věta Nabokovy Lolity je zářným důkazem toho, jak poeticky a dramaticky zároveň se dá napsat román. A kolik hravosti a smyslnosti je možné jediné větě propůjčit. Je to přesně taková věta, kterou od začátku do konce prožijete a která vás poté přiměje číst dál. A právě v tom tkví důležitost prvních vět. Aby v nás probudily emoce, zvědavost a touhu po čtení. Skutečně si myslím, že mohou o samotném příběhu mnohé vypovědět. Když se například rozhoduji o koupi nějaké knihy, vždycky nalistuji první stranu a přečtu si první větu, která mi prozradí, jaký je styl autorova psaní a jakou atmosférou jeho dílo působí. První věta pro mě v tomto ohledu byla vždy mnohem důležitější než anotace, kterou si naopak mnohdy vůbec nepřečtu.

První věta je pro mě zkrátka něco jako první dojem, který získám z člověka, s nímž se potkám na ulici, na něhož se bezděky usměji ve frontě před nástupem do tramvaje, vedle kterého se posadím v jídelně a kterého poprvé uslyším promluvit. V tu chvíli okamžitě poznám, jestli je mi sympatický nebo naopak. Dávno jsem se ale naučila nesoudit člověka, dokud jej blíže nepoznám a stejně tak dávám šanci i knihám, jejichž první věty se sice nevyznačují dokonalostí, ale mohl by se za nimi skrývat příběh hodný pozornosti. V obou případech se člověk nevyhne jistému soudu, ale je třeba být připraven první dojem pozměnit, zjistíme-li, že byl mylný...

Přestože je začátek každého příběhu důležitý, mám za to, že není důležitější než jeho prostředek nebo konec. Dokonalá první věta sice může knize přidat na hodnotě, ale nikdy není jediným faktorem, rozhodujícím o tom, zda se do dané knihy zamiluji. Například Nicholas Sparks a Sarah Dessen nijak zvlášť nevynikají v psaní prvních vět a přesto patří k mým nejoblíbenějším spisovatelům, jejichž knihy budu vždycky číst s radostí v srdci. První věty jejich románů jsou možná obyčejné a nepříliš nápadité, ale pokaždé oplývají jistou atmosférou, která mě vždy dokáže vtáhnout do příběhu a už mě nepustit. Každý, kdo se kdy do čtení jejich knih pustil, jistě ví, že ty pravé poklady jsou ukryty hlouběji uvnitř...

Jak se na důležitost prvních vět díváte vy? Pokračujete ve čtení, i když vás první věta příliš nezaujme, nebo knihu odložíte? Co podle vás dělá první větu dokonalou a co jí naopak příliš neprospívá? Podělte se se mnou o své názory a dojmy dole v komentářích...