Theme on Saturday #29| When the last page was turned...


"There is no real ending.
It's just the place where you stop the story."
(Frank Herbert)

In my infancy I didn't want to reconcile with open ends. My imagination was always wide and colorful enough to imagine what had happened afterwards. But such an end seems like a hoax to me. And I never desire for anything else than a real ending that nobody but the author could give to me...

The unclosed ends, which inevitably lead up to a certain point, have always seem to me like the worst ever. Ends like that provides only false hope to the reader that everything would be alright. Although the reader knows very well that it will not, because it just can not be... And such a heart rending end was waiting for me in the book Romeo, Juliet and Darkness by Jan Otčenášek. There is not written what had happened exactly but eventually it is fully apparent what was it...
After reading A Certain Age by Rebbecca Ray, though, I realize that I was completely wrong. The worst of all are endings where there is no hint of what was going on then. After reading all the time, waiting for the denouement of the story, hurrying to its end to make you finally subsided the nervousness stemming from uncertainty, when you turn the last page, the author plunges you into space where you do not have much to catch for. He will not let neither happy nor sad ending to you, only abruptly strike off somewhere in the middle of the story. I have never figured out why the authors do things like that. Perhaps they have this weird feeling that unanswered questions add the depth to theirs works or whatever but it just always drive me crazy, aren't you?

On the other side, closed ends do not let me any happier. They are final and unchangeable. And because they not leave any room for reader's imagination, it is very clear that the story is really at the end. When I think about that, it seems to me that no end, in fact, I really like, cause even when everything is alright, it is still the end after which I have to leave the story. When I read a book I always wonder how things will turn out eventually, but even if awaits me exactly such an end I was looking for, or the worst possible, I always feel some kind of melancholy in the time the end is coming. When I read a story, heroes always become friends to me and I feel sorry that at some point I have to say goodbye to them. I know It is inevitable but it does not change the fact that it makes me sad many times.

It does not happen very often that the end of a book left me absolutely indifferent to all events. Even if I did not enjoy the book for the most part, the end of the story certainly touch me in some way. I was crying at the end of a book most of the time, and it does not really matter whether it is happy or tragic ending. Usually after reading one book I cannot immediately start another one. I need some time to absorb. The story is lingering in my mind as long as how much it hit me. There are also these books that make me cry even if I do not read them at the first time. For example, Jane Eyre by Charlotte Brontë always leaves me with a beating heart and tears in my eyes. Although I know the story confidentiality and nothing really can surprise me. I love the complete story with its end, and it always hits me with the same force. Also at the end of Little Women I cried. And whenever the book by Louisa May Alcott come to my mind, I feel how my eyes accumulate more tears at the corners.

I cannot say what an ending is the best. I just know that I love the happy one the most...


"Everything has to come to an end, sometime."
(L. Frank Baum, The Marvelous Land of Oz)

Když jsem byla mladší, nechtěla jsem se smířit s otevřenými konci. Moje představivost byla vždycky dostatečně obšírná a barvitá, abych si mohla domyslet, co se stalo dál. Jenomže takový konec se mi pak zdál být pouhou smyšlenkou. A já jsem nikdy netoužila po ničem jiném, než po opravdovém konci, který mi nemohl dát nikdo jiný než autor sám...

Nejhorší mi vždy připadaly neuzavřené konce, jež však nevyhnutelně směřovaly určitým směrem. Takové dávají čtenáři jen falešnou naději, že všechno bude dobré, ačkoli on moc dobře ví, že nebude, protože zkrátka nemůže být... Právě takové srdce drásající ukončení na mě čekalo v knize Romeo, Julie a tma od Jana Otčenáška. Není tam sice napsáno, co přesně se událo, ale nakonec je zcela zřejmé, co se stalo...
Po přečtení knihy A Certain Age od Rebbeccy Ray jsem si však uvědomila, že jsem se dokonale mýlila. Nejhorší jsou totiž konce, kde není ani náznak toho, co se asi dělo dál. Po celou dobu čtení čekáte na rozuzlení příběhu, ženete se na jeho konec, aby z vás už konečně opadla ona nervozita vyplývající z nejistoty, jenže když otočíte poslední list, autor vás vrhne do prázdna, kde se nemáte čeho chytit. Nedopřeje vám ani veselý ani smutný konec, nýbrž příběh jakoby utne. A vy se jen marně snažíte dovtípit nějakého poselství. Nikdy jsem nepřišla na to, proč tohle autoři dělají. Snad mají jakýsi podivný pocit, že tím svému dílu dodají hloubku či co, ale mě tím vždycky akorát naštvou, vás snad ne?

Na druhou stranu uzavřené konce mně nedělají o nic šťastnější. Jsou definitivní a neměnné, a jelikož neponechávají čtenáři žádný prostor k fantazii, je jasné, že příběh jimi skutečně končí. Když nad tím tak přemýšlím, mám dojem, že ve skutečnosti neexistuje konec, který bych měla tak docela ráda, protože i když je šťastný, je to pořád konec, po kterém musím příběh opustit. Při čtení každé knihy mě vždy zajímá, jak věci nakonec dopadnou, ale ať už mě čeká přesně takový konec, jaký jsem si přála, nebo ten nejhorší možný, vždycky s jeho příchodem pocítím jakousi zvláštní melancholii. Během čtení si hrdiny příběhu vždy oblíbím, a tak je mi líto, že se s nimi nakonec musím rozloučit. Je to nevyhnutelné, ale to nic nemění na tom, že mi z toho bývá smutno.

Jen opravdu výjimečně se mi stane, že mě konec knihy nechá absolutně netečnou ke všem událostem. I kdyby mě kniha z větší části nebavila, konec příběhu mě pak stejně určitým způsobem dojme. Často na konci knih pláču, a vůbec nezáleží na tom, jestli je konec šťastný nebo tragický. Obvykle se ani bezprostředně po dočtení jedné knihy nedokážu hned pustit do druhé, potřebuji nějaký čas na vstřebání. Myšlenkami v příběhu setrvávám ještě tak dlouho, jak moc mě zasáhl. Jsou i takové knihy, u kterých pláču, i když je nečtu poprvé. Například Jana Eyrová od Charlotte Brontë mě vždy opustí s bušícím srdcem a slzami v očích, ačkoli znám všechny dějové linky velice důvěrně a nic mě nemůže překvapit. Miluji ten příběh naprosto celý, i s jeho koncem, a vždy mě zasáhne stejnou silou. Také u Malých žen jsem si poplakala. A kdykoliv si na knihu Louisy May Alcott vzpomenu, cítím, jak se mi v koutcích očí hromadí další slzy.

Nemůžu říct, jaký konec je nejlepší. Já jen vím, že mám nejraději ty šťastné...

Comments

  1. Verunko taky to tak mám, nejraději mám ty šťastné samozřejmě, ale je jasné, že ne vždycky to tak může dopadnout, někdy ty smutné konce zkrátka ke knize patří. Máš úžasné vydání Malých žen i Jane Eyre, obě jsou moje oblíbené. Kdepak jsi je sehnala? :)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Děkuji, Barunko, to jsou vydání od Barnes & Noble. Tady jsem o nich připravovala samostatný článek: http://www.kniznipratelstvi.cz/2015/07/barnes-noble-leatherbound-classics.html

      Delete
  2. Krásné fotky. Mám to stejně jako ty... Ovšem, loni jsem četla trilogii Milénium od Stiega Larssona a třetí díl skončil bohužel tak otevřeně, až mě zamrzelo, že jsem se vůbec do něj pouštěla.... Ovšem, kdo mohl čekat, že ještě dlouho před vydáním těchto tří prvních dílů chudák Stieg zemře na infarkt, že??? A když vím, že byly v plánu další knihy (o což se teď snaží jiný autor), tak to zamrzí potom 2x tolik. A stejně, i kdyby se ten druhý autor snažil sebevíc, tak člověku bude i tak vrtat hlavou, jak by pokračování napsal Stieg. Budiž mu země lehká, snad se z toho dílka nebude obracet v hrobě.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Přesně nad tím taky přemýšlím a jsem fakt zvědavá! ;)
      Mě s divnými konci štve Tana French. A to jako hodně štve... prostě otevřený konce jsou zlo, připadám si jako když jsem tolik stran četla vlastně "zbytečně", ikdyž mě kniha jinak bavila.

      Delete
  3. Ano, cítím to stejně! Naposledy mě takhle rozohnila Dívka, která spadla z nebe od Mawera. Autor se vyjádřil, že chystá druhý díl, proto nechal konec zcela otevřený, ale komu se chce čekat několik let na pokračování?! To jsem tolerovala leda tak u Harryho Pottera. :-) Malé ženy chci přečíst v srpnu, moc se na ně těším.
    Verunko, máš krásný blog, objevila jsem jej náhodou a rozhodně se budu vracet! Děkuji za tip na První dojmy, přečetla jsem jedním dechem!

    ReplyDelete
  4. Jako vždy, krásně napsaný a procítěný text. Verunko, mám to také tak, že si u knih pobrečím, dobré knihy vstřebávám několik dní a někdy je nevstřebám vlastně nikdy. Nejradši mám také šťastné konce.

    ReplyDelete

Post a Comment