Saturday, 31 January 2015

Saturday afternoon

Teď si asi říkáte, kde jste se to octli. Čekali jste nějakou recenzi knihy, popřípadě nový recept na sušenky, a místo toho jste našli tento příspěvek o módě, o které blog Knižní přátelství vlastně vůbec není. Máte pravdu - o módě jsem nikdy neměla v plánu psát. Ale myslím, že od samého počátku, kdy se na mém blogu objevily první fotografie, to k tomu směřovalo. Fotím knihy a jídlo, tak proč ne i šaty. Tímto a budoucími příspěvky vám zároveň odpovím na otázku, kterou mi často pokládáte na ask.fm, jež povětšinou zní: "Jak se oblékáš?"
Mnozí z vás možná ví, že jsem si prošla nepříliš šťastným obdobím, kdy jsem měla problém s jídlem a nepřiměřeným cvičením. V té době jsem byla nezdravě hubená, jenže jsem to nebyla schopná vidět, a tak jsem se paradoxně oblékala jako strašák. Bylo mi v podstatě jedno, co mám na sobě, jen jsem se neustále hnala za dokonalou postavou. Teď, když má postava připomíná ledasco, jen ne dokonalost, jsem ve svém životě mnohem šťastnější a uvolněnější, a proto si oblékání užívám. Našla jsem zálibu v dlouhých sukních a halenkách. A zjistila jsem, že člověk může lidem v okolí připadat krásný pouze tehdy, vidí-li se tak především on sám.
Internet je v dnešní době plný fotografií outfitů žen, které módou doslova žijí, takže se nabízí otázka, proč bych měla do moře přispívat pár kapkami i já. Odpověď je nasnadě - chtěla bych vyvrátit  mýtus o tom, že všichni knihomolové se oblékají nudně, nenápadně a předvídatelně. Ve skutečnosti se jen nenechávají svázat tím, co je právě v kurzu. A já mám za to, že osobitost je právě tím největším módním předpokladem. Víte, nikdy jsem neměla vyložený cit pro módu, ale mám duši výtvarníka, a tak umím kombinovat. Jako každá žena se ráda hezky oblékám. Je ovšem pravda, že občas mám "ránu", jak říká moje mamka, u které se můj smysl pro kombinování povětšinou nesetkává s úspěchem. Proto berte moje outfity prostě a jednoduše jako inspiraci a nevnímejte je příliš vážně...

Po pracovním týdnu obvykle nemám náladu trávit zkrášlováním příliš mnoho času. Často zůstanu celý den v pyžamu a vlasy nechám tak, jak jsem se ráno probudila. Ale někdy mě přepadá chuť něco zažít, a tak se překonám a udělám ze sebe člověka, abych se mohla vydat do města na kávu. O víkendu chutná docela jinak. Žaludek nemám sevřený nepříjemným pocitem, jenž mi připomíná pracovní záležitosti, které mě ještě čekají. Mám čas pozorovat lidi okolo sebe, popřípadě se začíst do nějaké knihy. A bez těžké kabelky, na niž bych musela dávat neustálý pozor, si připadám dokonale volná.
Pocitu volnosti samozřejmě napomáhá i oblečení. V sobotu nejde o to, jak v něm vypadám, ale jak se v něm cítím. Proto volím jednoduchost. Tentokrát jsem vsadila na sukni z jemného materiálu a plandavý svetr, ve kterém není potřeba zatahovat břicho a cítit se nepohodlně. Boty bez podpatku jsou nutností, neboť se po kávě můžu vydat domů dlouhou procházkou. Příliš se nestarám o barvy a doplňky volím střídmě. Chci si odpočinout a nepoutat pozornost, ledabylý outfit je pro mě tedy tou nejlepší volbou...

Friday, 30 January 2015

Five things

Love my suede pencils...

I made these bookmarks for books I love...

Kind of bizarre two-part edition of Jane Eyre...

Gorgeous colorful nighties. I absolutely adore to wear them...

My favourite pancakes at Café Placzek...

Wednesday, 28 January 2015

Kiki Strike ve Stínovém městě

Původní název: Kiki Inside The Shadow City
Autor: Kirsten Miller
Překladatel: Lumír Mikulka
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2010
Počet stran: 357
Vazba: vázaná

Světlovlasá dívka Kiki Strike, jejímž přáním je stát se nebezpečnou, dá dohromady pětici různorodých děvčat s výjimečnými vlastnostmi. Jejich spojením je možné prakticky cokoli - od získání falešné identity, přes dokonalé přestrojení až po objevení skrytých chodeb v podzemí. Jsou mladé a neohrožené a mají tu výhodu, že je pro jejich nevinné tváře nikdo z ničeho nepodezřívá ani neobviňuje. Poradí si však s milionem zuřivých krys a přemohou vychytralé zločince, kteří se snaží získat utajenou mapu tří vrstev New Yorku?

"Vždycky mi připadalo zábavné, kolik lidí řekne před malou holkou naprosto cokoli - jako kdyby si mysleli, že tomu stejně nebude rozumět. Dokud vám není patnáct, uvidíte věci, které nikdo jiný neuvidí. A uslyšíte, co nikdo jiný nikdy nevyslechne. Mějte neustále uši nastražené a užívejte informace, které získáte, ve svůj prospěch."

 
"Když jsem onoho dne kráčela newyorskými ulicemi, začalo mi docházet, že jsem konečně objevila svůj mimořádný dar. Jakoby na oplátku za dny, které jsem věnovala čtení, jsem získala schopnost vnímat věci, které již neexistovaly. Stačilo abych přimhouřila oči a dokázala jsem si představit město v takové podobě, jakou mělo půl druhého století předtím, než jsem se narodila."

Člověk vždycky touží po tom, co nemá. Když jsem byla malá, přála jsem si být dospělá. A nyní, i když musím uznat, že dospělost má své nesporné výhody, bych se v některých chvílích strašně ráda vrátila zase do dětství. Kiki Strike ve Stínovém městě je koneckonců dokonalou ukázkou toho, jak úžasně dobrodružné a zábavné může takové dětství být.
Hlavní hrdinka mi svou zvídavou a vynalézavou povahou a touhou po dobrodružství připomněla Koralinu od Neila Gaimana. A nejen proto jsem si Ananku Fishbeinovou tolik oblíbila. Svět dospěláků se vyznačuje zoufalým nedostatkem fantazie, ale tahle kniha je plná těch nejztřeštěnějších a nejbáječnějších nápadů. A navíc nechybí ani pár užitečných rad, které se mohou hodit při jejich realizaci...

Špionážní příběh pěti děvčat, které objeví Stínové město pod povrchem New Yorku je jedním z nejlepších, co jsem za poslední dobu četla. Už dlouho jsem se při knize tak nebavila. Když jsem ji četla, byla jsem do děje tak ponořená, že jsem se lekla pokaždé, když kolem mě někdo prošel. Kirsten Miller ví dokonale přesně, jak čtenáře zbavit nudy. Její příběh o Kiki Strike je spojením všeho, co mám na knihách ráda. Prostě a jednoduše to nemělo chybu.
Vyprávění bylo napínavé, strhující a naprosto nepředvídatelné od samého začátku. Tajuplná atmosféra podtrhla jeho děsivou stránku. A děvčata mu svými vtipnými poznámkami propůjčila zábavnou lehkost. Je jedno, kolik vám je let, tenhle příběh vás bude bavit. Nejednou vás překvapí a rozesměje. A díky čtivému autorčinu stylu psaní jej nebudete chtít dát z ruky, dokud jej nedočtete.

"Oba konce chodby se táhly do dálky, kam jsem jen dohlédla. Cítila jsem, jak mě rozloha Stínového města ohromila, a uvědomila jsem si, že zmapovat ho nebude snadný úkol.

Hodnocení: 5/5

Monday, 26 January 2015

Můj tip| Zámek & Klíč: Koruna stínů

V nakladatelství Comics Centrum vznikla nová edice s názvem "Na přání", ve které budou vycházet další díly našich oblíbených komiksů. První vydanou knihou v této edici bude třetí pokračování Zámku a klíče od Joa Hilla a Gabriela Rodrigueze, ale pouze v případě, že se o to i my čtenáři zapřičiníme...
Zámek a klíč – temná fantasy plná divů od Joe Hilla, syna Stephena Kinga. V její třetí knize se nad Klíčovem začínají stahovat temná mračna a mrtví intrikují proti živým.
Kulišák si na pomoc v pátrání po klíči k černým dveřím povolává armádu stínů, která je odhodlána zlikvidovat každého, kdo se jí postaví do cesty.
Tyler, Kinsey a Bóďa vedou zoufalý boj proti přesile, obklopeni světem, kde se sama noc stává jejich nepřítelem.

 
Nadchly vás první dva díly této úžasné hororové série a přejete si pokračování? Je to jednoduché. Objednejte si knihu na stránkách Comics Centra právě zde. A to nejpozději do 31. ledna. Pokud se nás do tohoto data sejde alespoň pět set, můžeme se těšit, že 2. března kniha skutečně vyjde. Vyzvednout a zaplatit si pak knihu budete moci na vámi zvoleném odběrním místě do 31. března.

Pokud jste doposud ještě nečetli první dva díly, třeba vás k tomu přesvědčí moje recenze:
První díl si pak můžete zakoupit zde a druhý zde.

Sunday, 25 January 2015

Čtenářská statistika za rok 2014


Kolik knih jsem přečetla v roce 2014?
Celkem 46. Není to sice nijak zvlášť slavné, ale blíží se to mé obvyklé padesátce, takže jsem docela spokojená. Hlavní je, že jsem si čtení každé z nich pořádně vychutnala.

Jaká kniha byla tou nejkratší a jaká nejdelší, kterou jsem přečetla?
Nejkratší přečtenou byla kniha Jestli zůstanu od Gayle Forman, avšak patří mezi ty nejlepší knihy za rok 2014. A nejdelší přečtenou byla kniha Malé ženy od Louisy May Alcott, která se taktéž zařadila mezi ty nejlepší knihy za uplynulý rok...

Jaká kniha z přečtených v roce 2014 byla nejlepší?
Určitě Jana Eyrová od Charlotte Brontë. V uplynulém roce jsem na knihy měla opravdové štěstí a přečetla jsem velké množství úžasných knih, ovšem Jana Eyrová má v sobě něco víc, čím mi učarovala a čím ostatní převyšuje...

Jaká kniha z přečtených v roce 2014 byla nejslabší?
Jako nejslabší vnímám knihu S hlavou v pejru oblacích od Kateřiny Petrusové. Sice jsem se u ní pobavila, ale na můj vkus byla málo propracovaná. Konec byl uspěchaný a stylistika nebyla na moc dobré úrovni. Ve srovnání s Bavettovými mě tato docela zklamala...

Jaká kniha v roce 2014 mě pozitivně překvapila?
Umět milovat od Katie Cotugno. Když jsem se do ní pouštěla, neměla jsem příliš vysoká očekávání, ale byla to neskutečně krásná kniha, kterou mě nesmírně bavilo číst...

Jaká kniha v roce 2014 mě negativně překvapila?
Kniha Lásko, kde jsi? od Nicka Spaldinga mi dala docela zabrat. Nesmírně jsem se na ni těšila a čekala jsem od ní, že bude alespoň z poloviny tak skvělá a úchvatně zábavná jako Projekt manželka od Graeme Simsiona. Ale bylo to něco docela jiného. Vlastně mě ta kniha na začátku docela vyděsila a znechutila, ale odhodlala jsem se číst dál a nakonec jsem ji i začala mít jakýmsi způsobem ráda. Zpočátku mě však překvapila opravdu celkem negativně...


Jakou knihu jsem v roce 2014 nejčastěji doporučovala?
Rozhodně Ready Player One od Ernesta Clina. Myslím, že byla moje mise i docela úspěšná, neboť si ji díky mě (zcela jistě však určitou roli hrálo i její velké zlevnění) pořídilo několik lidí. Já sama jsem dokonce neváhala koupit druhý výtisk pro bráchu (který si jej však doposud nepřečetl a bohužel ani nic nenasvědčuje tomu, že by to v budoucnu snad udělal).

Jakou sérii knih jsem objevila v roce 2014?
Zahradu od Jany Richterové. A mám z toho skutečně ohromnou radost, protože patří k těm nejlepším českým knihám, které jsem doposud četla...

Jaké nové oblíbené autory jsem objevila v roce 2014?
Louisu May Alcottovou. Její Malé ženy mě nesmírně oslovily, takže mám v plánu si v roce 2015 přečíst i její další knihy. Dále Colleen Hooverovou, jejíž knihy mi doslova nedaly spát a byly prostě dokonale úžasné. Také Gayle Fromanovou, která mě naprosto okouzlila svojí knihou Jen jeden den. A nakonec Sophii Kinsellu, která mě neskutečně bavila.

Která z knih od výše zmíněných autorů byla nejkrásnější?
Bezesporu Malé ženy. Moji recenzi na ni si můžete přečíst zde. A brzy se o sestrách Marchových více rozepíši v článku věnovaném dalším Inspirativním hrdinkám.

Jaké knihy, které jsem přečetla v roce 2014, budu s největší pravděpodobností číst znovu v roce 2015?
Určitě si znovu přečtu již tolikrát zmíněné Malé ženy, akorát se do nich pustím v originále. Zainvestovala jsem do skvostného vydání od Barnes & Noble Laetherbound Classics a už se nemůžu dočkat, až si s ním příští zimu sednu do klidného koutku a pořádně se začtu...
Na podzim si také plánuji udělat re-reading Jany Eyrové a o Vánocích samozřejmě nevynechám Vánoční koledu od Dickense.

Kdo byl nejpamátnější postavou v roce 2014?
Jane Eyre a Jo March. Jane bych se chtěla podobat a Jo je v ledasčem jako moje přesná kopie...


Jaká knižní obálka z roku 2014 se mi nejvíce líbila?
Z knihy Eleanor & Park od Rainbow Rowell. Jednak je krásně světlá a sladká. Také dokonale vystihuje příběh. A co je nejdůležitější - byla nakreslena přímo pro tuto knihu. Tohle skutečně oceňuji. Já totiž doopravdy nesnáším knižní obálky z internetových fotobank...

Jaká kniha byla tak vzrušující, že jsem ji nedokázala odložit?
Agnes od Hannah Kent. Páni. To byla jedna z vůbec nejlepších knih za minulý rok. Absolutně famózní. Přečetla jsem ji prakticky během jednoho dne a ani mi to nepřišlo. Když jsem ji četla, byla jsem jí zcela pohlcená. To se mi už tak dlouho nestalo...

Jakou knihu přečtenou v roce 2014 jsem nejvíce toužila prodiskutovat s ostatními?
Když čtu nějakou knihu, většinou si ji ráda nechávám pro sebe, nepotřebuji ji hned sdílet s ostatními. Ale když jsem četla Bez naděje od Colleen Hoover, měla jsem skutečně neodkladnou potřebu si o ní s někým popovídat a detailně ji rozebrat. Myslím, že by to mohla být skvělá volba pro nějaké společné čtení...

Jaká je moje nejmilejší pasáž nebo citát z knihy čtené v roce 2014?
"Jestli čas plyne, pak možná něco, co trvá jen jeden den, může pokračovat donekonečna." (Jen jeden den, Gayle Forman)

Který blogový příspěvek, který jsem napsala v roce v roce 2014, mám nejraději?
Určitě zde musím uvést Dvanáct způsobů, jak řadit knihy - tento mě opravdu bavilo připravovat a zdá se mi, že měl mezi čtenáři mého blogu i docela úspěch. Také jsem ráda, že jsem zavedla "pravidelné" příspěvky s názvem Sobota na téma - z nichž mám obzvláště ráda ten O skřítcích muminech a vzpomínkách. A nakonec zde zmíním jeden z posledních příspěvků za rok 2014 - moje povídání o Jane Eyre a jejím vlivu na mě.

Co si pamatuji z roku 2014?
Začala jsem chodit na knižní srazy a potkala se tak se spoustou úžasných blogujících lidí. Zúčastnila jsem se společné výpravy na Svět knihy. Sama jsem uspořádala knižní sraz na naší zahradě (report z akce + video). Přesměrovala jsem adresu blogu na vlastní doménu. Navázala jsem mnohé spolupráce a navštívila zákulisí nakladatelství Host. Také jsem se osobně poznala s Davidem a Verčou, kteří píší společný blog Čteme oba a kteří mě moc potěšili tím, že mě pozvali na jejich sraz ve Valmezu. Zapojila jsem se do spousty fotografických výzev. Začala jsem natáčet videa. V pokoji mi přibylo několik nových knihoven a do nich opravdu velké množství nových knih. Zkrátila jsem si vlasy a čočky vyměnila za nové brýle. Pořídila jsem si svoji první zrcadlovku. A našla jsem si práci. Shrnuto podtrženo to byl opravdu velmi úspěšný rok...

Jaké cíle jsem si předsevzala do roku 2015? 
Přečíst více knih než v roce 2014 a přidat k nim i několik anglických (více o mých čtenářských plánech zde). Cestovat a zažít spoustu dobrodružství. Neustávat v blogování. Hodně fotit a psát. A pokud možno stále se usmívat...

Saturday, 24 January 2015

Theme on Saturday #23| Nicholas Sparks


Love is like the wind. You can't see it. But you can feel it.

Přesně si pamatuji své první seznámení s Nicholasem Sparksem. Ach, ano. Jak bych mohla zapomenout. Chodila jsem tenkrát ještě na základní školu, mohlo mi být tak třináct let, a nebyla jsem zatím žádnou velkou čtenářkou. Jednou v neděli odpoledne jsem se unavená z běhání po zahradě svalila do pohovky v obýváku a pustila si televizi. Narazila jsem na film "Dlouhá cesta". Byl už sice ve třetině, ale zaujal mě, a tak jsem se dívala dál. Byla jsem tehdy ještě v tom sladkém věku, kdy jediný možný konec, který pro mě připadal v úvahu, byl ten šťastný. Proto jsem se nechtěla smířit s nenadálým vývojem událostí, k nimž ve filmu došlo. Příběh Landona a Jamie mi vysloveně zlomil srdce. "Takhle to přece neskončí. To nemůže být pravda!" přesvědčovala jsem samu sebe. Ale postupně mi začalo docházet, že svět není vždy spravedlivý a hned vzápětí přišel neútěšný pláč. Když film skončil, nemohla jsem ho pustit z hlavy. Druhý den ve škole jsem se pak o něm bavila s kamarádkami, které ho taky viděly. Ale komentovaly jsme jen to, jak na nás zapůsobil hlavní hrdina, jehož ztvárnil Shane West. Nedala jsem před nimi najevo, jak moc mě ten film zasáhl, ale od té doby už jsem na něj nikdy nedokázala zapomenout. V nejbližších letech jsem pak neměla to štěstí vidět jej znovu, ale i tak se mnou byl všudypřítomný. Měla jsem ho v mysli i srdci. A stále mě bolelo, jak příběh lásky dvou mladých lidí skončil...

 “Sometimes you have to be apart from people you love, but that doesn't make you love them any less. Sometimes you love them more.”

A pak, po letech, jsem v knihkupectví narazila na několik románů Nicholase Sparkse. Okamžitě jsem si vybavila Dlouhou cestu (v originále A Walk To Remember), která byla právě podle jedné z jeho knih natočena. Do té doby jsem se po jeho dalších románech nesnažila pátrat. Ale když jsem je najednou měla přímo před sebou, připadalo mi to jako znamení. Postupně jsem si všechny koupila a přečetla. Od té doby se Nicholas Sparks stal jedním z mých nejmilejších spisovatelů. A nutno podotknout, že mezi nimi dodnes zaujímá obzvláště speciální místo. Všechny jeho další knihy ke mně promlouvaly stejně důvěrně jako ta první. Jeho Poslední píseň byla vůbec první knihou, která mě rozbrečela. A u všech ostatním jsem brečela taky. Knihy Nicholase Sparkse se zkrátka bez pláče neobejdou. Je to zvláštní. Četla jsem už spoustu ve své podstatě dojemnějších příběhů, ale přece mi u nich slza neukápla. Nicholas Sparks jako by své knihy psal čirým, upřímným a ničím neředěným citem. Obsahují něco magického a kouzelného. Vždycky se do nich zamiluji a zcela jim propadnu. Bez výjimky všechny jeho příběhy se kupí v mém srdci a neustále jej rozechvívají těmi nejryzejšími emocemi. Jsou to jedny z knih, díky nimž si silně uvědomuji, že žiji. Nedovedu vlastně docela dobře vyjádřit, proč tomu tak je. Nemám pro to logické vysvětlení, ale cítím to.

“True love is rare, and it's the only thing that gives life real meaning.”

Je zřejmé, že právě Nicholas Sparks a jeho kniha Nezapomenutelná cesta může za to, že jsem si nedokázala zamilovat Hvězdy nám nepřály od Johna Greena tak jako ostatní čtenáři po celém světě. Přestože jsem u nich brečela jako želva, příběh Landona a Jamie stále zůstává mému srdci tisíckrát bližší - a navždy také zůstane. Je to příběh, který mě neustále inspiruje a aniž bych si to vůbec uvědomovala, ovlivňuje mě v rozhodování a smýšlení. A troufám si říct, že mě také dělá o něco lepším člověkem.
Když se nějakého milovníka knih zeptáte, jaká ze všech knih je jeho nejoblíbenější, pravděpodobně vám nebude umět odpovědět, protože to je stejné, jako byste se ptali šťastného rodiče, aby si mezi svými dětmi vybral dítě, které má nejraději. Je tolik úžasných a nádherných knih a i pro mě je těžké mezi nimi volit, ale přece můžu s čistým svědomím říct, že mám svoji nejmilejší. Knihu, která se mě dotýká víc než ty ostatní a která mezi nimi nikdy nezapadne. A tou knihou je právě Nezapomenutelná cesta. Teď jsem ve vás svým neochvějným přesvědčením jistě vyvolala nedůvěru. Vždyť přece jsou tu ještě Tři kamarádi, Romeo, Julie a tma, Jana Eyrová, Dcera sněhu, Eragon, Malé ženy a spousta dalších knih, které mám tak strašně ráda a neustále o nich mluvím. Ano, ale Nezapomenutelná cesta z řady oblíbených knih svým způsobem vybočuje. Není to oblíbenost, která by přešla s další skvělou přečtenou knihou. S touhle knihou je to jiné, konstantní a neměnné. A to od první chvíle, kdy jsem ji přečetla. Je to kniha, k níž se budu stále navracet a nikdy ji neopustím bez slz. Kniha, kterou můžu číst v jakýkoli čas a v jakékoli náladě. Kniha, která se nadobro usídlila v mém srdci. A vždy to bude jedině ona, již si vyberu, i když si nejsem tak docela jistá, zda si ona nevybrala mě...

“If conversation was the lyrics, laughter was the music, making time spent together a melody that could be replayed over and over without getting stale.”

Všechny filmy, které kdy byly podle Sparksových knih natočeny, jsem viděla nesčetněkrát a všechny také patří mezi mé oblíbené. Ačkoli se vždy nedrží svých knižních předloh, a tak se kvůli nim většina lidí mylně domnívá, že Sparksovy knihy jsou přeslazené. Tak to ale opravdu není. Jsou o lásce v jejích nejopravdovějších podobách - a kdo by něco takového mohl nazvat klišé, když je to to jediné, co našim životům dává smysl...?
V knihách Nicholase Sparkse se občas dějí nevysvětlitelné věci, které nelze pochopit, pokud vám chybí víra. A mně se ve spojitosti s ním stávají podobné malé zázraky. Například když jsem se takhle jednoho letního odpoledne vydala do kina na The Lucky One (v češtině Talisman). Celá natěšená jsem se pohodlně usadila v sále, a když se zanedlouho spustil film, všimla jsem si, že jsem stále sama. Ani v průběhu promítání nikdo nepřišel, a já si náhle uvědomila, že ten film vysílají jen a jen pro mě. Nějaká vyšší moc to zařídila tak, abych si jej mohla dokonale nerušeně vychutnat. Může se to zdát jako hloupost, ale není. S Nicholasem Sparksem a jeho knihami je to totiž vždycky stejné - cítím se díky nim absolutně výjimečně...

“The greater the love, the greater the tragedy when it's over.”