Saturday, 28 February 2015

Theme on Saturday #24| Jak se ze čtenářky stala blogerka...

Většina z vás si jistě všimla, že ve středu můj blog oslavil dvouleté výročí. V loňském roce žádné oslavování Knižního přátelství neproběhlo, ale letos jsem se rozhodla jeho narozeniny neopomenout, neboť se v mém životě udála velká spousta význačných věcí - a to právě a jen díky němu. Začátky už mám za sebou a nyní se snažím svůj blog rozvíjet. A přestože mě neopouští můj povahově zakořeněný pocit, že nic není dokonalé, jsem na svůj blog patřičně pyšná. Je to jedna z nejpozitivnějších věcí, která se mi v životě podařila. A těším se z toho, že jsem u ní tak dlouho vydržela. Mé zájmy se každou chvíli mění, ale blog je něco, co zůstává, protože se koneckonců dá psát o čemkoli...

Přesně si pamatuji den, kdy jsem s blogováním začala. Blížil se zrovna konec února a venku chumelilo. Byla jsem sama doma a potřebovala jsem se s někým podělit o pocity z knihy Marcelo ve skutečném světě od Francesca X. Storka. A tak se to stalo -  sedla jsem si k notebooku a založila blog. Nad jeho názvem jsem nijak zvlášť nepřemýšlela. Rozhlédla jsem se kolem sebe a na nástěnce jsem spatřila svůj oblíbený citát: "Čteš-li knihu poprvé, poznáš nového přítele, čteš-li ji podruhé, potkáš starého." A ten mě inspiroval k pojmenování blogu Knižní přátelství. Od té doby se můj blog rozšířil o mnoho dalších témat, ale nemám v plánu název měnit. Založila jsem ho kvůli knihám a právě díky nim jsem také získala spoustu nových přátel. A i když nepíši pouze o nich, nikdy o nich psát nepřestanu.

Přestože název zůstal stejný, od samého počátku prošel tento blog mnoha změnami. Zjednodušila jsem jeho design; začala jsem fotit a právě z fotografií jsem udělala jeho hlavní zaměření. Kromě psaní recenzí jsem se začala věnovat také tematickým článkům o knihách a literatuře obecně. Se svými čtenáři sdílím střípky z mého života v pravidelných příspěvcích Five things, přispívám zde svými recepty na sušenky a nově jsem začala blogovat také o módě. V hlavě mám navíc spoustu dalších nápadů, které budu na svém blogu postupně rozvíjet. A nezbývá mi, než věřit, že se vám tu bude stále líbit a i nadále se sem budete rádi navracet. Protože k tomu, abych v psaní Knižního přátelství mohla pokračovat, potřebuji především vás...

Nejen blog však za ty dva roky prošel změnami. Také já jsem se změnila. Když jsem tehdy sepisovala svůj první příspěvek, byla jsem úplně jiným člověkem, než nyní, když tu sedím a vzpomínám. Byla jsem druhým rokem po maturitě a užírala jsem se tím, že jsem se nedostala na vysokou. Měla jsem vztek. Ovšemže měla. Ráda jsem se učila a byla jsem dobrá ve všem, pro co jsem se rozhodla, tak proč mě tam nechtěli? Záviděla jsem spolužákům, kteří na střední prolézali s odřenýma ušima a najednou končili svůj první rok na vysoké, zatímco můj život stál na místě a nikam nesměřoval. Měla jsem hrozný pocit nespravedlnosti. A kromě toho jsem v sobě stále neměla vyřešenou otázku jídla. Nebyla jsem už nezdravě hubená, ale také jsem nebyla ve svém těle s nově přibranými kily spokojená. Byla jsem tenkrát opravdu hodně nešťastná. Ale mohla jsem si za to sama. Myslím si totiž, že největším neštěstím pro mě bylo to, že jsem se kvůli starostem zapomněla věnovat všemu, co mi skutečně dělalo radost. Jediný únik pro mě v tom čase představovaly knihy; hltala jsem jednu za druhou a to mi pomohlo. Přestala jsem se při nich totiž přespříliš prožívat. Postupně jsem začala zapomínat na svoje starosti, oprostila jsem se od všech svých neduhů a začala jsem se cítit volnější a spokojenější, i když mě čekala ještě dlouhá cesta...

A když jsem pak začala psát blog, opustil mě i pocit toho, že nedělám nic smysluplného. Můj život s ním naopak zase smysl dávat začal. Už první komentář mi dal najevo, že si mé práce někdo všiml a ocenil ji. Postupně se má čtenářská základna začala rozrůstat a já si uvědomila, že se mi povedlo něco neskutečného - a sice to, že jsem někoho dokázala inspirovat. Ten pocit byl opravdu k nezaplacení. A někdy v té chvíli jsem se začala uzdravovat a opět myslet pozitivně. A možná právě proto, že mi Knižní přátelství pomohlo vyrovnat se svým životem a především mnou samotnou, na něj teď nedám dopustit. Je pro mě opravdu hodně důležité, ale samozřejmě z něho nejsem živa, takže jsem si musela najít práci. Smířila jsem se s tím, že na vysokou chodit nebudu, když jsem si uvědomila, že si svůj život dokážu naplnit i bez ní. Trvalo mi to sice nějakou dobu, ale teď už vím, že můžu být šťastná i jinak. A i když mě práce od blogování jistým způsobem odvádí, protože času je s ní mnohem míň, zároveň mi blogování umožňuje, protože bez ní bych si nemohla dovolit pořídit foťák a mnoho dalších nezbytností včetně knih. To už je takový krásný paradox života, který prožíváme všichni...

Mám v sobě hodně optimismu, ale protože jsem tvůrčí člověk a k tomu navíc příšerný perfekcionalista, propadám občas nejrůznějším nezáviděníhodným náladám. Odmalička jsem kreslila a umění jsem studovala i na střední, takže jsem se výtvarnu věnovala poměrně velkou část  svého života. Jenomže jsem se při kreslení nikdy necítila šťastná. Byla jsem věčně nespokojená s výsledkem a své obrazy jsem ničila ještě dřív, než jsem se je vůbec pokusila dokončit. Nikdy by mě nenapadlo, že jednoho dne vyměním tužku za objektiv a že focení mě skutečně bude dělat šťastnou. Ale stalo se. Život je plný možností. A můj blog mě je naučil vidět a využít. Cézanne kdysi řekl: "Námět je záminka k tvorbě." A pro mě je tou záminkou Knižní přátelství...

V širších souvislostech jsem už schopná spatřovat v tom, že jsem se nedostala na vysokou, smysl. A dokonce za to být šťastná. Přestala jsem svým spolužákům slaboduše závidět a naopak jsem jim začala jejich úspěchy přát. Konečně jsem také začala mít ráda své tělo a vrátila se ke svému původnímu vztahu k jídlu - opět jsem jej začala zbožňovat. Naučila jsem se, že neúspěch může někdy znamenat úspěch, neboť vám ukáže další cesty, které vás dovedou na nová místa. Nebýt totiž toho všeho, co mě k založení tohoto blogu přimělo, nikdy bych možná nepřišla na to, co bych doopravdy chtěla dělat. Bez Knižního přátelství bych taky nedostala svoji současnou práci. A co je vůbec nejdůležitější, nikdy bych nepoznala vás. Můj život by byl zkrátka nepředstavitelně chudší...

O tom všem jsem se zde rozepsala proto, že moje vlastní historie je historie mého blogu neodmyslitelnou součástí. Kromě toho na narozeninových oslavách se přece vždycky vzpomíná. A protože jsem s dřívějšími událostmi již dokonale vyrovnaná, dokážu teď o nich otevřeně mluvit. Také jsem chtěla vám ostatním, co jste si blog ještě nezaložili, ale rádi byste, ukázat, že není čeho se bát. I když si třeba teď myslíte, že nemáte, čím přispět, postupně možná zjistíte, že dokážete své okolí inspirovat stejně, jako jste jím inspirováni vy sami...

A nyní opusťme minulost a pojďme se společně těšit na všechno nové, co nás na tomto blogu čeká. Děkuji vám za vaši přízeň, milé a povzbudivé komentáře a přátelská slova, která mě motivují k pokračování. Práce na tomto blogu mě baví a naplňuje radostí, proto doufám, že Knižní přátelství bude ještě dlouho dělat na oplátku radost zase vám.

Friday, 27 February 2015

The Best of Five Things

I finally framed the photo of my parents that I took on our family holiday last year...

This post of Five things is already my hundredth. I really can't believe that for hundred weeks I regularly add five photos on my blog. But I truly love to do it. It keep me to take pictures and capturing little happy things of my life.  
At the end you can find a selection of my old photos of Five things. Hope you will enjoy...

So happy of this extremely beautiful edition of David Copperfield by Charles Dickens that I found in one of my favourite Antique bookshop...

First Insta photo of Brno to new project that I started...

Caitlin Moran really got me so much that I had to buy her first book...

My beautiful lantern and North & South by Elizabeth Gaskell behind that...

***

Wednesday, 25 February 2015

everyday post| Knižní přátelství slaví 2. narozeniny

Je to skutečně tak. Dnes je to přesně dva roky, co jsem založila tento blog. Na jednu stranu mi to připadá jako docela krátká doba, zároveň mám však pocit, jako by Knižní přátelství tvořilo celou moji dosavadní historii. Do této chvíle se totiž díky mému blogu událo tolik věcí, že tomu ani nedokážu uvěřit...
V sobotu čekejte článek, ve kterém zavzpomínám na své začátky a shrnu celou svoji blogerskou práci. Do té doby vám všem přeji krásný zbytek týdne. A moc vám děkuji za všechno, čím mi projevujete svoji přízeň. Bez vás bych až sem nikdy nedošla...
A protože žádné narozeniny se neobejdou bez dárku, pořídila jsem si dnes dvě inspirativní knihy od Austina Kleona, které mi snad pomohou Knižní přátelství ještě dále rozvíjet. Nápadů mám zatím spoustu, takže věřím, že se na tomto blogu budeme setkávat ještě dlouhou, dlouhou dobu...
A květiny jsem si koupila jen tak pro radost. Člověk se přece musí umět za svoji práci odměnit, není-liž pravda...?

Sunday, 22 February 2015

Sraz s Hostem

Prakticky celý včerejší den jsem trávila ve společnosti dvanácti úžasných lidí v nakladatelství Host. Péťa Plevová (propagace, sociální sítě, e-marketing) a Eva Sedláčková (vedoucí redaktorka literatury pro děti a mládež) mě společně s dalšími desíti blogery pozvaly do jejich nakladatelské redakce; představily nám svoji práci a provedly nás po jejich pracovišti, ze kterého vyzařuje pozitivní rodinná atmosféra a které je neskutečně inspirativním a tvůrčím místem, takže jsem v průběhu celé prohlídky bez přestání mačkala spoušť mého foťáku, abyste prostřednitvím obrázků mohli i vy ostatní nahlédnout do zákulisí, kde vzniká poctivá nakladatelská práce...
V psaní reportů jsem nebyla nikdy moc dobrá, nebudu se proto dlouze rozepisovat o tom, jak probíhala každá jednotlivá hodina našeho společného dne. Jen shrnu, jak na mě celá akce a její organizátoři působili a zbytek snad prozradí fotky. Hned na začátku bych tedy chtěla Péti a Evě moc poděkovat za pozvání. Ani nedokážu vyjádřit, jak moc mě zájem o můj blog z jejich strany těší. A nesmírně si vážím toho, že můžu být součástí blogerské komunity, se kterou Host navázal spolupráci. Je to pro mě jednou z největších motivací k pokračování v tom, co dělám. Jejich práci považuji za opravdu kvalitní a hrozně se mi líbí jejich nadšení pro ni. Možnost vidět se s nimi a pobýt v jejich prostředí mě nabila neskutečně pozitivní energií a naplnila mě novými nápady.
Připadá mi krásné, že si na nás Péťa s Evou udělaly čas ve svém volném dni a z vlastního popudu se zajímaly o naši práci. Nakrmily nás vynikající pizzou, obdařily upřímnými úsměvy, pro každého z nás měly vlídné slovo a pochvalu, obdarovaly nás knihami dle našeho přání, a jako by toho bylo málo, ještě nás nechaly nenasytně se vrhnout na hromadu knih v jejich skladu, které se jim vrátily z knihkupectví. Z toho všeho je zřejmé, že nám prostě a jednoduše chtěly udělat radost - a to zcela nezištně. Myslím, že jsme z toho včera byli všichni tak rozjaření, potěšení, zaskočení a nadšení, že jsme jim samou radostí zapomněli dostatečně poděkovat. A tak jim děkuji prostřednictvím tohoto článku nyní. A pevně věřím, že jim budu jejich přátelskost, pohostinnost a štědrost vrátit formou perspektivní spolupráce...

Takže ještě jednou děkuji za včerejší bezvadný den, úžasné zážitky, knižní dary a za skvělou společnost. Bylo to prostě absolutně super. Všichni jste naprosto báječní a já vás mám fakt moc ráda...

Všechny knihy, které jsem si z nakladatelství odnesla...
Hned dnes ráno jsem se pustila do Morantologie a zatím jsem z knihy absolutně nadšená...