Muži spisovatelé & muži hrdinové

První knihou, již jsem vůbec kdy přečetla, byla kniha Pusinky od Stanislava Rudolfa - a přesně tehdy jsem si čtení zamilovala. Detailně už si nevybavuji, o čem kniha byla, vím jen, že hlavní hrdinka se učila cukrářkou a její první láska, ačkoli nedopadla vůbec šťastně, jí pomohla dospět. Konec knihy byl, spíše než optimistický, takový, jak už to v životě chodí, a na mě to zapůsobilo natolik, že si pamatuji poslední větu dodnes (tu vám, ale samozřejmě neprozradím, kdybyste si knihu třeba někdy chtěli přečíst, nebo spíš chtěly). Tehdy jsem často přemýšlela, zda byla kniha pojmenována podle sněhových pusinek, anebo pusinek zamilovaných - nejspíš od obojího trochu -, a myslím, že právě název knihy měl co dočinění s tím, že jsem si ji z knihovny vypůjčila. Od tohoto autora jsem si pak přečetla ještě mnoho dalších knih a všechny je mám ráda stejně, ačkoli si z nich pamatuji ještě méně, než z Pusinek.

A jelikož mě nějak minuly knihy Harryho Pottera od Rowlingové, přestože jsme je měli doma, všechny další knihy, které po Pusinkách následovaly, byly taktéž od spisovatelů/mužů. Mohu jmenovat například velmi působivě sepsaný životopisný román Muž z Vinci od Františka Jílka, který mi pomohl proniknout do tajů dob renesance v Itálii, odhalit nejrůznější metody malování a sochaření a uzřít střípky ze života Leonarda da Vinciho, díky nimž jsem si jeho osobnost zamilovala ještě mnohem více, stejně jako jsem si pak mnohonásobně cenila jeho díla.
Další knihou, na kterou dodnes myslím, a zdá se mi, že právě nadešel čas si ji znovu přečíst, je kniha Romeo, Julie a tma od Jana Otčenáška, z níž si pamatuji i některé detaily a také jména hlavních hrdinů, a která se mi nesmazatelným inkoustem zapsala do srdce, jako bych příběh sama prožila a křivdu páchanou na těch dvou mladých lidech, cítila jako sobě vlastní. Kdo jste tuto knihu dosud neměli příležitost přečíst, napravte to!

K mým dalším oblíbeným autorům patří Erich Maria Remarque, který si mě získal svojí knihou Tři kamarádi, a ačkoli na fotografiích na mě působí nesmírně přísným dojmem, z jeho slov jsem přesvědčená o tom, že to byl neskutečně vnímavý a srdečný člověk.

Určitě bych neměla zapomenout ani na knihu Jeden den od Davida Nichollse, kterou považuji za neuvěřitelně skvělé vykreslení skutečného života. V knihách se s hrdiny většinou setkáváme v jednom období jejich života, a jakmile dospějeme ke šťastnému konci, nevíme, jak to s nimi bylo dál. Utvoříme si mylnou představu o tom, že zbytek jejich života byl stejně báječný jako v okamžiku, kdy kniha končí. Ale v opravdovém životě to tak nechodí; jsou často i špatné dny a lidé se k sobě nechovají vždy jen hezky, přesto se však milují a naučí se i navzájem respektovat - a toto všechno kniha velmi věrně zachycuje. Skutečně věrně, neboť mi v mnohém připomněla soužití mých rodičů, které často podrobuji zkoumání partnerského života.

Z knih, které jsem četla nedávno, bych uvedla Marcela ve skutečném světě od Francisca X. Storka, do kterého jsem se naprosto zamilovala - myslím tím do knihy, ale i do Marcela samotného, stejně tak jako do autora. Všichni by si měli tuto knihu přečíst...

Zamilovala jsem se také do T. S. Garpa z knihy Svět podle Garpa od Johna Irvinga, což je naprosto úžasná, vtipná i melancholická, veselá i smutná kniha o životě, lásce, rodině a dalších věcech, s nimiž se člověk v životě setká. Knihu všem vřele doporučuji.

A konečně se dostávám ke knihám Christophera Paoliniho, které jistojistě nepotřebují mnoho představování, ale musím je tu zmínit, neboť je zbožňuji, Eragona miluji a Paoliniho za jeho dílo uctívám a neskonale obdivuji. Často si při čtení představuji, jak určité věci psal, a jak na ně během života přišel a uložil si je do paměti, aby je později mohl vyjádřit pomocí jeho dokonalých vět. A někdy si říkám, že bych ho chtěla mít za přítele, aby byl součástí mého života, protože by mě v mnohém obohatil...

Zrovna nyní mám rozečteny knihy A co když je to pravda? od Marca Levyho a Pouto od Marka Watsona, které jsem si taky od samého začátku oblíbila. Snad mám radši Pouto, neboť mi je hrozně blízký hlavní hrdina, ale i kniha Marca Levyho je moc hezká a já se těším, až se pustím do jejího pokračování Potkat Vás znovu, stejně jako si plánuji přečíst knihu Jedenáct od Marka Watsona, která vyšla vloni u Knižního klubu...

Nesmím zapomenout ani na úchvatnou knihu Pokání od Iana McEwana a působivý příběh Velkého Gatsbyho od F. S. Fitzgeralda, nebo na knihy mého nejmilejšího spisovatele Nicholase Sparkse. A ani těmi můj seznam zdaleka nakončí. Ach, existuje neuvěřitelně velké množství nádherných knih od báječných spisovatelů, a já jen doufám, že si z nich vyberu vždy jen ty nejlepší a že jich stihnu přečíst co nejvíc...

Co jsem vlastně chtěla tímto článkem říct? Že si skutečně vážím spisovatelů a jejich knihy, ačkoli to samozřejmě není pravidlem, mám mnohem raději než knihy spisovatelek. Nechápejte mě špatně, žen, které píší, si vážím stejně tak, ale jejich knihy pro mě většinou nejsou tak atraktivní. Knihy, které na mě zapůsobí hlouběji a upomínka na ně mi zůstane v srdci i mysli, bývají ty od mužů. Jejich knihy jsou tak nějak opravdovější, plné úžasných postřehů vnímavých autorů, se špetkou ryzího humoru, bez sentimentality, ale plné citu. Čtení jejich knih je pro mě nesmírně osvěžující a mnohdy se při něm přistihnu, jak se usmívám. Snad je to proto, že styl psaní mužů a stejně tak jejich přemýšlení je natolik jiné, než na jaké jsem zvyklá v knihách žen, v nichž nacházím pohledy na svět, které se až příliš podobají tomu mému a tedy mi nemohou přinést nic nového. A to platí i o hlavních hrdinkách; jistě jste už narazili na nějakou, která vám opravdu lezla na nervy, anebo byla skutečně tak nemožná, že jste ztratili chuť číst dál. Zatímco hrdinové knih mě zklamávají jen velmi zřídka, jestli vůbec...

Také často mívám pocit, že knihy spisovatelek se v mnohém podobají, zatímco knihy spisovatelů jsou každá naprosto jiná - a to mě na nich baví. Nepochybně je to ale i možnost nahlédnout do hlav mužů, co mě na jejich knihách láká, porozumět jejich pocitům, poznat jejich myšlenky apod.

Když nad tím tak přemýšlím, vždycky jsem k mužům vzhlížela i co se umění týče. Mými oblíbenci vždy byli muži - ať už zmíněný Leonardo da Vinci, Francisco de Goya či Max Švabinský (mimochodem, víte, že právě tomuto umělci vděčíme za krásné vitráže v Katedrále sv. Víta v Praze?).
Zkrátka a dobře dílo mužů pro mě vždy bylo, je a bude fascinující a jedinečné a nikdy mě nepřestane bavit je prozkoumávat a objevovat jeho krásy...

A co vy, moji milí čtenáři? Vnímáte rozdíly mezi knihami spisovatelů a spisovatelek? Máte nějaké raději? Které knihy zůstávají navždy ve vašich srdcích...?