Saturday, 12 July 2014

Theme on Saturday #3| Knihy, láska a přátelství

"Muži obdivují ženy, které mluví jako knihy, ale berou si ženy, které vaří jako z kuchařské knihy."
(Milan Kundera)

Knihomolové jsou často ostatními považováni za nespolečenské tvory. Pokud si někdo raději zaleze s knihou pod peřinu, než by vyrážel za večerní zábavou, nemůžeme se vlastně ani těm, co si to myslí, divit. Podle mě je ale hlavním důvodem to, že je velmi těžké s člověkem, který čte, zavést řeč. Když jsem si na střední škole o dlouhých obědových přestávkách vytáhla na lavici knihu, tím spíš, patřila-li do povinné četby (to, že jsem ji četla pro radost nikdo netušil), dávalo zřejmě ostatním dost zřetelně najevo, že o ně nemám zájem. Se spolužáky jsem vždycky udržovala dobré vztahy - zdravili jsme se, usmívali se na sebe a občas prohodili něco o škole -, ale nikdy jsme nebyli skutečnými přáteli. A já si myslím, že to byla moje vina. Tím, že jsem si otevřela knihu, jsem sice neměla na mysli: "Nechte mě na pokoji a nemluvte na mě!", ale dost možná to tak na ostatní mohlo působit. A když dáte přednost společnosti postavám z knihy před spolužáky, kteří se shlukují u jedné z lavic a společně se smějí nějaké blbině, je zřejmé, že to tak je. Vlastně bych se tehdy družila ráda, ale když toho s ostatními nemáte moc společného, není to zrovna jednoduché. A kdyby za mnou někdo přišel sám od sebe, co mohl říct? Jedině mi snad položit tu nejvíc nejhloupější otázku ze všech, která se ovšem jako jediná nabízí: "Co čteš?". Nemůžete na ni odpovědět někomu, kdo sám nečte. A tak hovor končí dřív, než vůbec mohl začít.
Do té doby, než jsem si založila blog a zúčastnila se prvního knižního srazu, jsem neměla ani ponětí o tom, že na světě existují mladí lidé, se kterými bych si mohla rozumět, bavit se a smát. Pamatuji si, že jsem tehdy měla pocit, jako bych se ocitla v nějaké jiné dimenzi - najednou jsem s ostatními měla společnou řeč, aniž bych se musela přetvařovat. A všechno šlo úplně samo, sotva jsme si podali ruce, už jsme se stali přáteli. Byla jsem, a dodnes jsem, z toho u vytržení. Myslím, že každý čtenář dokáže snadno snášet samotu (ke čtení je koneckonců potřeba klid), ale přece jen i my knihomolové jsme obyčejní lidé, kteří potřebují kontakt s druhými. A ač by to někomu mohlo připadat neuvěřitelné, já jsem mezi čtenáři našla jedny z nejbáječnějších lidí, s nimiž jsem se za život setkala. Vůbec není pravda, že jsme tiší a nudní, jen potřebujeme tu správnou společnost, abychom se dokázali uvolnit a otevřít...
Knihy a přátelství tedy dozajista nejsou věci, které by se vzájemně vylučovaly. Naopak bych řekla, že máloco dokáže lidi sbližovat více. Ale jak je to s knihami a láskou? Před pár dny k nám přijel na návštěvu můj děda, a protože je to člověk nesmírně upovídaný, vedli jsme spolu velmi dlouhý a docela zajímavý rozhovor o koníčcích v závislosti na vztazích. Děda byl - ačkoli by to teď nepřiznal - skálopevně přesvědčený, že není možné věnovat se něčemu, co milujeme, a zároveň někomu, koho milujeme, stejnou měrou. Podle jeho názoru se každý, kdo si do života pustí lásku, zákonitě musí alespoň zčásti svých radostí na úkor svého partnera vzdát. A já s ním do jisté míry souhlasím. Taky si ale myslím, že pokud je člověk skutečně zamilovaný, udělá to rád. Děda se mi snažil naznačit, že to, co dělám skutečně ráda a čemu věnuji spoustu času (což je tento blog, čtení a také focení) by mohlo později být na úkor rodiny. Že partner tohle nikdy nebude schopen pochopit. Já mám ovšem za to, že když člověk hledá harmonii a rovnováhu, může ji najít v čemkoli, co dělá. Nemyslím si, že se kvůli partnerům nutně musíme vzdávat svých koníčků. Samozřejmě, že by bylo nejlepší najít někoho se stejným zájmem, protože pak bychom nikdy nevyčerpali společné téma, naše radost by byla vzájemná a spoustu věcí bychom mohli dělat společně. Tohle je velmi dokonalá a romantická představa, ve skutečnosti to může být mnohem méně jednoduché, ale i tak nevěřím tomu, že lidé s mnoha zájmy jsou odkázáni k tomu být sami. 

Na tumblru jsem jednou četla citát, který hlásal: "My bookshelf is my boyfriend!". Je skutečně pravda, že lidé, co čtou a mají hlavu plnou snů, zůstávají sami? Že jsou předurčeni k podobnému osudu, jaký potkal Jane Austenovou? Že si knihami pouze vyplňují svůj jinak docela chudý život? Copak se snění a reálný život tak dramaticky vylučují? Co si o tom myslíte vy?

Mezi knihy, které mě dokázaly naplnit láskou a zároveň mi poskytnout jakýsi životní nadhled, patří Jen jeden den od Gayle Forman, Cizí slovo láska od Erin McCahan a Umět milovat od Katie Cotugno...

11 comments:

  1. Moc hezký článek! Začalo to sice smutně, ale přišel happyned a v tomhle případě mi vůbec nevadí, spíš naopak :) Jsem ráda, že sis našla "svoje" lidi, kteří ti zvedají náladu a můžeš s nimi strávit nejednu hezkou chvilku, tak to má být :) A někomu možná knihy vyplňují chudý život, ale kdyby to nebyly knihy, byla by to televize nebo jídlo nebo něco horšího. Zlaté knihy. Většinou je to snad ale spíš tak, že knihy zpestřují už tak bohatý život. A harmonie mezi láskou ke knihám a zájmům a láskou k dalším lidem se určitě najít dá :)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Moc děkuju za tak krásný a povzbudivý komentář. :-) Jsem opravdu moc ráda, že jsi jednou z těch báječných lidí, které jsem díky blogu a knihám mohla poznat. Dneska jsi byla nejvíc super... :-) Souhlasím s Tebou - zlaté knihy! :-) A jsem ráda, že to s tou harmonií mezi láskou, knihami a dalšími zájmy vidíš stejně...

      Delete
    2. Taky jsem ráda že se mezi ně můžu počítat. A za svoje sobotní blábolení z únavy se spíš omlouvám :D Ale zábava byla a o to jde :)

      Delete
  2. Vážně pěkný článek. Je pravda, že nad tímhle tématem přemýšlím už delší dobu. Je to smutné, ale asi tomu i tak bude. Miluji knihy. Naprosto. A dlouhé večery ( jak jinak) trávím s knihou. A je naprosto jasné, proč součet všech mých přátel zůstává ve velice nízkých hodnotách. Na druhou stranu, jsou to přátelé opravdový, kteří ( i přesto, že sami nečtou) dokáží pochopit moji knihozávislost.
    Rozhodně nemám pocit, že si knihami vyplňuji něco, co nemám a jinak můj život nemá smysl. Je to jen trochu úniku ve " všedním" životě. Chvilka relaxace a spokojenosti. Ale ať se snažím o tu zmiňovanou harmonii sebevíc, prostě to nejde. Každopádně držím palce, aby tobě vyšla! :)

    ReplyDelete
  3. Verunko, velice krásný a zajímavý článek :) Myslím, že přátelé se stejnými zájmy ( v tomto případě se zalíbením v knihách) jsou téměř životní výhrou - málokdy se stane, že nastane v rozhovoru tiché místo, vždy je o čem mluvit a takoví lidé nás chápu, smějí se stejným vtipům prostě nazírají na svět podobnýma očima. Ale na druhou stranu, mám několik velice dobrých přátel, kteří skoro vůbec nečtou a díky nim si rozšiřuji obzory v jiných směrech :) Jsou to většinou bývalí nebo stávající spolužáci, takže něco málo díky škole společného máme, ale i bez toho, by bylo skvělé, kdybychom se bavili - dostali bychom spoustu zajímavých možností jak poznat jiný náhled na svět než skrz knihy.
    Knihy a láska se můžou skvěle doplňovat a souznít. Musím říct, že úplně nesouhlasím s tím, že je ideální, když mají partneři naprosto totožné zájmy. Vnímám to tak, že si sice za začátku až neuvěřitelně rozumí, ale po určité době už se nemají o co obohatit. Vždy by každý měl mít něco rozdílného s partnerem/partnerkou. Přeci jen, i malá hádka kvůli tomu, že jeden si chce číst a druhý by raději něco třeba podnikl může být příjemným kořením vztahu :) A důležitá je také tolerance a umění kompromisu, pokud se to naučíme ve vztahu se svými drahými, budeme to mít snažší i se svým širším okolím :)
    Verunko, držím Ti palečky, aby ses obklopovala těmi správnými přáteli a našla spřízněnou duši, ať už čtenáře, fotografa, bloggera, všechno dohromady nebo člověka s úplně jinými zájmy. Hlavně abys byla v životě šťastná :)

    ReplyDelete
  4. Skvělý článek! A souhlasím s tím, že lidi, kteří čtou nejsou nudní. Ale -přesně jak jsi napsala- potřebují k tomu dobrou společnost. Opravdu výborný článek, který donutí přemýšlet.

    http://booksaremydestiny.blog.cz/

    ReplyDelete
  5. Nedokážu si tě moc představit jako tichou holku, která sedí ve třídě sama s knížkou. Zatím jsem měla čest tě potkat jen jednou, ale připadala jsi mi milá, hodná i oblíbená. Proto si tě nedokážu představit samotnou bez školních kravin, co dělají všichni. Já mám štěstí, že mě ve tříbě berou i s knížkami a stejně si s nimi můžu povídat o čemkoliv. Neberou mě jako tu co čte knížky a nebaví se s námi. Berou mě prostě jako další kamarádku, která má trochu jiné zájmy.
    O partnerství a rodině jsem takhle ještě neuvažovala. Možná proto, že si chci zatím užívat a nevázat se a taky proto, že jsem na to prostě moc mladá. Ale taky si myslím, že když oba z partnerů chtějí, tak se dá utvořit nějaký řád, kde by byli oba dva spokojení a mohli se věnovat jak sobě, tak i svým koníčkům. :)

    ReplyDelete
  6. My bookshelf is my boyfriend... to je snad to nejsmutnější, co jsem kdy slyšela. :D Mně se trochu příčí, když se někteří čtenáři takhle prezentují, protože právě pak si ti nečtenáři myslí, že jsme nějací divní nespolečenští tvorové. Vždycky jen záleží na tom, jestli je člověk extrovert nebo introvert a je fakt, že ti introvertní lidé asi víc tíhnou ke knihám. Ale jinak je přece čtení koníček jako každý jiný, jako kdybych se věnovala běhání nebo hře na klavír... akorát že čtení je prostě nejlepší, no. :D

    ReplyDelete
  7. Verunko. Krásně řečeno. Jsem na tom (a byla jsem) podobně jako ty, což není nic až tak nečekaného, Knihomolové mají zkrátka svůj vlastní krásný svět plný radost, slov a snů, ne každý to chápe a pak je dost těžké se s někým spřátelit. Ale jde to, to už jsme si ověřily. A knihomolové nejsou o nic méně úžasní, jsou zajímaví. Podle mě více než ti, kteří nečtou (ne že bych se tím chtěla povyšovat nad lidi, co nemají rádi knihy). A s tou láskou - nesouhlasím s tvým dědou a myslím si, že to jde. Podle mě může člověk dělat to, co miluje, věnovat se tomu (v našem případě knihy a věci okolo nich) a zároveň mít ve svém životě lásku a nemusím ani jedno šidit... Je jen potřeba správné lidi... Ale tak je tomu vždycky. Neboj se, můžeš si nechat své knihy a i tak tě čeká úžasná láska a rodina!

    ReplyDelete
  8. Krásný článek se spoustou zajímavých myšlenek.
    Já sama jsem občas smutná z toho, když se mě někdo položí onu nejhloupější otázku " Co čteš? " a přitom o odpověď ani nestojí.Ještě více mě pak mrzí, , že si někteří lidé myslí, že jsme jako čtenáři introverti a neradi vyhledáváme společnost.
    Jednou jsem takto před začátkem vyučovací hodiny vytáhla z tašky čtečku, abych s mou kamarádkou ( taktéž knihomolkou) mohla prodiskutovat jednu pasáž v knize. Najednou se z vedlejší lavice ozvalo " Co hrajete? " Já jsem se zarazila a přemýšlela, na co se mě dotočný vlastně ptal. Pak mi to došlo: měl pocit, že v rukách držím tablet a nejspíše si krátím volnou chvíli hraním nějaké hry. Já si v té chvíli uvědomila, že někteří lidé si možná myslí, jak jsou knihomolové uzavřené bytosti a přitom sami tráví volný čas posedáváním u televizí a počítačů.
    Myslím si, že ani tak nezáleží na tom co děláme, ale proč to děláme. Pokud čteme ( či děláme nějaký sport, fotíme,..) , protože nás to baví, neměli bychom s tím přestávat. Možná bychom jen měli někdy trochu zvolnit a začít se více dívat kolem sebe, najít harmonii jak píše Derpette :) Třeba právě tak nalezneme naši spřízněnou duši :)

    ReplyDelete
  9. "Ponořit se do problémů, kterým čelí hrdinové knih, je dobrý způsob, jak přestat myslet na lásku." - to je hrozně pěkná věta a když nad tím tak uvažuju, je dost pravdivá :-)
    Verunko krásný článek, úplně se v tom sama vidím- hlavně v té škole. Jsem hrozně moc ráda, že se známe a že máme takovou bloggerskou partu, věřím, že nám to vydrží i když budeme starší :-)

    ReplyDelete