Saturday, 26 July 2014

Theme on Saturday #5| Půjčila bys mi tu knihu?


"Never lend books, for no one ever returns them;
the only books I have in my library are books that other folks have lent me."
(Anatole France)

"Půjčila bys mi tu knihu?" Kolikrát už jsem slyšela tuhle větu. Kdo mě zná, nebo kdo alespoň jednou navštívil můj pokoj, ví, že mé knihovny čítají desítky, či spíše stovky knih (ačkoli je nepočítám, troufám si říct, že tisícovku jsem ještě nepřesáhla, ovšem co není, může být). Snad proto mnoho lidí v mém okolí nabývá dojmu, že se ze mě stala veřejná knihovna, kterou mohou stejně dobře jako já sama užívat pro své vlastní potřeby. Myslím, že knihy jsou věc, kterou člověk prostě potřebuje sdílet. Je to jako s radostí, nebo smutkem - pokud se o ně nemáte s kým podělit, stáváte se o to méně radostnými a více smutnými. To je důvod, proč mě vždy rozechvěje nadšení, když s někým dospěji k hovoru o mé nejoblíbenější knižní sérii, a společně si můžeme vyměnit pocity a dojmy ze čtení. Když se mě pak dotyčný zeptá, zda bych mu nepůjčila poslední knihu z oné série, protože ji ještě nečetl, aniž bych si to stačila promyslet, horlivě přikývnu. Najednou si uvědomím, že se pro ni natahuji a - jako bych už ani nebyla pánem svého těla - vkládám ji cizímu člověku do rukou. Načež se vzpamatuji a s podivným vnitřním pocitem hledím na prázdné místo v poličce. Jak jsem mohla jednu ze svých nejmilejších knih svěřit někomu jinému? Co když ji někde zapomene? Co když bude její listy otáčet špinavými prsty? Co když ji půjčí někomu dalšímu a ten mu ji pak nevrátí? Ach bože, už nikdy svoji knihu nedostanu zpátky, vyděsím se pokaždé. A i když je to kniha, kterou jsem v nejbližších letech neměla v plánu znovu číst, najednou pociťuji silnou potřebu mít ji u sebe a začíst se do ní právě teď. Nedokážu myslet téměř na nic jiného a netrpělivě počítám dny, po které je místo v polici prázdné. Jak dlouho mu ještě bude trvat knihu přečíst? Jen silou vůle se dokážu ovládat, abych nevolala každý den s tím, že už ji nutně potřebuji zpátky. Nakonec to ale stejně nevydržím a napíšu textovku, v níž se snažím o ležérní tón, a vyzvídám, jak je na tom se čtením. Když se mi ozve zpátky a brzy na to mi knihu vrátí, uvědomím si, že zase tak o moc nešlo. Kniha je v pořádku a my můžeme vést další hovory o knihách. Všechno dobře dopadlo.
Pokud však mám být upřímná, pravdou i nadále zůstává, že jsem nešťastná z toho, když mé knihy mají opustit moji knihovnu. Tím spíš, jedná-li se o takové, které jsem sama ještě nečetla. Přece nepůjčím úplně novou knihu, která mě stála celé jmění (a mnohdy jsem si kvůli ní musela odepřít i pár obědů), abych ji pak četla po někom. Knihy si kupuji proto, že k nim mám vztah a chci je vlastnit. Pokud tuhle potřebu někdo nemá, ať si je zkrátka a jednoduše půjčuje v knihovně. Knihy jsou v dnešní době tak strašně drahá záležitost, že vnímám skoro jako nezdvořilost zeptat se někoho, zda by mi nějakou půjčil. Knihy jsou křehké a po každém čtení, ať už se k nim člověk chová sebelépe, je znát lehké poničení. Nikdo se proto na mě nemůže zlobit za to, že mu knihu nechci půjčit. Obzvláště pak pokud ji po mě chce někdo, s kým se vídám jednou za uherský rok. To bych se pak vrácení taky vůbec nemusela dočkat. Z toho důvodu své knihy půjčuji už jen svým rodičům, kteří sice čtou hlemýždím tempem a knihy nechávají zapadat prachem, ale jinak se k nim chovají snad lépe než já sama. Navíc je mám každý den na očích a můžu kontrolovat, jak postupují se čtením...

Jak to máte vy? Nedělá vám problém komukoli půjčit knihu, aniž byste z toho měli žaludeční vředy jako já? A půjčujete si od někoho knihy vy sami?

37 comments:

  1. Hezky napsaný článek, mívám úplně stejné pocity jako ty, když nemám své knihy u sebe v knihovničce. Knížky už nikomu nepůjčuji, kromě mé mamky, protože s tím nemám moc dobré zkušenosti. Mým knížkám je zkrátka dobře u mě :-)

    ReplyDelete
  2. Nemám problém svoje knihy půjčovat, většinou je i sama nabízím, protože vím, že mí přátelé se o knihy starají dobře. A většinou je půjčuji v igelitovém obalu, aby se neodřely.

    ReplyDelete
  3. Skoro ve všem souhlasím, ale já prostě knížky nepůjčuji, protože mi to svědomí nedovolí.
    Dřív jsem knížku půjčil, ale když jsem viděl v jakém stavu jí vrátili, děsím se toho že budu muset znovu někomu knihu půjčit.
    Lidem říkám na rovinu, že ne, nepůjčím tu knihu a jsem za to rád.
    Když vidím v jakém stavu jsou jejich knížky...
    Lidi jsou pak docela uražení, ale já k těm knihám mám prostě šílený citový vztah a nemůžu jí někam dát :D

    ReplyDelete
  4. To prázdné místo v knihovně mě taky vždycky tak nějak mrzí, ale jinak knihy půjčuju celkem klidně. I když jenom lidem o kterých vím, že se k nim budou chovat hezky. Říkám si, že když už za knihu dám ty peníze, je škoda abych si ji jednou přečetla a nechala ji tam několik let ležet, než se k ní třeba dostanu znovu. Když ji někomu půjčím, už mi těch peněz není tak líto a přijdou mi líp využité :) Jediné co nikdy nepůjčuju, jsou paperbacky.

    ReplyDelete
  5. Já nemám problém půjčit někomu své knížky. Hlavně protože by ji ode mě chtěli jen tři lidé - buď můj přítel, má nejlepší kamarádka nebo taťka (mamka nečte) a těm bezvýhradně věřím. Takže o své knihy strach nemám :). Ale právě má nejlepší kamarádka jednou půjčila dvě své knihy své kamarádce z daleka a už asi tři roky ji prosí, aby jí je poslala zpět. A pořád nic. Je to strašně sprosté, nechat si něčí knížky nebo je prostě nechtít vrátit. Já bych asi vykvetla a jela bych za tím dotyčným, ať mi ty knížky vrátí, jinak že mu zdemoluji dům, až je budu hledat :-D

    Knížky jsou prostě pro člověka (jako jsem já, ty nebo další knihomolové) srdeční záležitost a když si je chce někdo půjčit, musí brát ohledy na to, že se dotýká našich srdcí, tak ať se k nim i tak chová, pokud nám nechce ublížit :).

    A máš pravdu, že jsou knížky drahá záležitost. Což je škoda, kdyby je zlevnili, rozhodně by se našlo spousta nadšenců, co by brali knihkupectví útokem :-D.

    ReplyDelete
  6. Knížky výjimečně půjčuji. A půjčuji je jen lidem se kterými se vídám a o kterých vím, že nad nimi nebudou svačit a budou se k nim chovat fakt hezky :). Ono je pro okolí těžké rozeznat tu hranici, kdy nadšeně mluvím o knížkách a hrozně chci, aby si je přečetli, ale když dojde na otázku "A máš ji doma? Půjčíš mi ji?" tak se zarazím a říkám si...kruci, jak teď z toho ven. Já ji potřebuju na své poličce a ne u někoho jiného doma! :D Asi jsem sobec, ale já jsem na své knížky extrémně opatrná a když už mám nějakou zničenou, potřebuju vědět, že je to jen a jen moje blbost a ne proto, že mi ji nějaký trumbera pomačkal, ohnul, odřel, roztrhl, zničil....Kolegyni v práci jsem vyděsila tak, že si moje Hvězdy dala do 3 igelitek a četla jen doma, kde se knížce nemohlo nic stát :D No jo, co se týče knih, jsem příšerná. Ale to my všichni :) Pěkný článek Veru! :)

    ReplyDelete
  7. Dříve jsem půjčovala knihu všem, kteří mě o to požádali. A taky podle toho několik knížek vypadá. A pak jsem si řekla ne. Nejsem přece žádná veřejná knihovna a nestojím o to mít zničené knihy, za které jsem dala spoustu peněz! Teď půjčuji knížky pouze lidem, o nichž vím, že milují knihy stejně jako já a dobře se dobře postarají.

    ReplyDelete
  8. Skvělý článek! :) Já knížky nepůjčuji, protože už jsem to několikrát udělala a vrátily se mi v hrozném stavu. Bohužel jsem ale jediná, kdo má v okolí pořádné anglické knížky, takže si je hodně lidí chce půjčit.

    ReplyDelete
  9. Moc zajímavý článek a nic se neboj, nejsi v tom sama. Jsem na knížky strašný pedant a než někomu svůj poklad půjčím musí si vyslechnout půlhodinovou přednášku o tom, že "paperback musí otevírat jen do určitého úhlu, jinak na vazbě vzniknou nevzhledné rýhy a kniha se pak bude na stole sama otvírat, v žádném případě ji nesmí umatlat - poznám každou novou mikronečistotu" atd. atd. :D Takže občas si přátelé knihu raději koupí, než aby absolvovaly tenhle rituál. No, nicméně se brzy chystám napsat článek o tom, jak se může svěření nejoblíbenější knihy do cizích rukou vymstít (vlastní zkušenost).

    ReplyDelete
  10. Moc pěkně napsaný článek. :)
    Já jsem knihy půjčovala mým kamarádkám, ale když jsem potom viděla v jakém stavu je většina z nich vracely, řekla jsem DOST! I když je mi líto, že jim tu knihu nemůžu půjčit, i když by si jí chtěly přečíst, tak to prostě neudělám. V mojí knihovničce jsou knížky v bezpečí a teď půjčuji knihy už jen mé mamce, která se k nim chová stejně jako já a také mému příteli, který si dává moc dobrý pozor, aby s ní něco neudělal, jinak by moc dobře věděl, co by ho čekalo. :D

    ReplyDelete
  11. Mám to dost podobné. Vždycky se snažím ostatní lidi přimět k tomu, aby si danou knihu přečetli, ale když se mě potom zeptají, jestli bych jim knihu nepůjčila, strnu. Knihy půjčuji ( a moc ráda!), ale jenom v kruhu mé rodiny, protože jen tehdy si mohu být jistá, že se mi kniha v pořádku vrátí :) Pěkný článek :)

    ReplyDelete
  12. Úplně chápu tvůj přístup, ale mám to trochu jinak. Beru knížku tak, že je to předmět, který má sloužit k užívání, a tedy čím víc je čtená, tím víc naplňuje svůj účel. A že se u toho trochu poničí, to beru zkrátka jako téměř nevyhnutelný vedlejší efekt... Popravdě ale ty trochu poničené knihy, které mám v knihovně, mám asi nejraději. :) Mám tedy raději pár prázdných míst v knihovně s vědomím, že někdo další má z knížek radost, než když vím, že ty knihy budou stát roky v knihovně nečtené. Takže knížky s radostí půjčuju, ale zase nejsem blázen - jen těm, o kterých vím, že mi je vrátí. Jednou jsem půjčila výtisk Harryho Pottera kamarádovi, který mi ho vrátil až po dvou letech - z toho jsem teda neměla radost vůbec žádnou.

    ReplyDelete
  13. Já začnu jinak než ostatní.
    Jsem člověk, co si knihy od druhých půjčuje často. Nemám tolik peněz, abych si mohla koupit všechny, co bych si chtěla přečíst, v knihovně taky nechytnu všechny, takže si knihy půjčuji.
    Moje jedna kamarádka, největší zásobitel, mi dala jednou knížku na ozkoušení a když viděla, že jsem ji vrátila v dobrém stavu, tak už nemá problém mi knihy půjčovat. Její knížky čtu jen doma, protože by se mi v batohu/tašce mohly pomačkat nebo by se jim mohlo stát i něco hrozného. A samozřejmě mi je jasné, že kdybych něco té knize udělala, koupím jí nový výtisk. Ale ona je na mě hodná a ani jí nevadí, že její dvě knížky mám už moc dlouho. Ani nevím, jak dlouho. (Ale furt jí opakuji, že je mám, že vím, kde je mám, a nezapírám.)

    A teď k druhému pohledu.
    Knihy půjčuji. Ale samozřejmě vyžaduji o ty knihy stejnou péči, jakou jim dávám já, když mám knihy půjčené. Jedna kamarádka už říkala, že si ode mě nebude nic půjčovat, protože jí řeknu "A nezničit!". Nemyslím to zle, jen je to takové automatické.
    K další kamarádce knížky uklízím. Mám mnoho nových knih? Tak to k ní jedu na návštěvu a půjčím jí je. Má prostě větší pokoj. Když jí půjčím nějakou, kterou jsem kupovala za plnou cenu, tak jí to řeknu - pracuje v hospodě, tak si tyhle "drahé" výtisky do práce nebere.
    Celkově nemám problém půjčovat knihy těm, u kterých vím, že mi s nimi nic neudělají. A knihy mají být čteny a ne se jen válet v knihovně.

    ReplyDelete
  14. Knihy půjčuji mamce nebo dobré kamarádce, ale nikomu jinému. Zní to sice lakomě, ale po zkušenosti i s miniaturním zničením a dlouhém páčení knížky od toho, kdo si ji půjčil, už raději knížky nepůjčuji v takové míře. Mám své knihy ráda a snažím se pečovat o ně nejlépe jak to jde :)

    ReplyDelete
  15. Knihy si kupuju pro to, abych je pak půjčoval :D Možná to zní směsně, ale někteří si knihou přečtou opravdu až potom, co jim ji půjčíme. A když mi třeba vypadne nějaká stránka nebo tak, tak to tomu člověku řeknu: "Hej, jak sis to četl? Koukni!" A pak už je na knížky opatrnější. Důležité je to, že si neuchovávám knihy jen pro sebe. Od doby, co mám čtečku, si uvědomuju, že knihy jsou hlavně o prožitku a ne o tom, jestli je ten papír tady trošku ušpiněný nebo tady natržený. Právě takové knížky pak mají svůj vlastní příběh :)

    ReplyDelete
  16. Opravdu nádherně napsaný článek a popravdě jsem si oddechla, že v tomhle nejsem sama. V podstatě jsem si do března tohoto roku knížky spíše půjčovala v knihovně a za měsíc si koupila maximálně dvě knížky, a to jen když byl dobrý měsíc, ale v březnu jsem začala knihy nakupovat, nosila vždy nějakou do školy a tak se jaksi rozšířilo, že mám hodně knížek a tak sem tam někdo zašel, jestli bych knihu nepůjčila. Půjčila jsem jedné kamarádce s obtížemi knihu, naštěstí ji vrátila v pořádku a já si oddechla, pak jsem ji půjčila druhé kamarádce a kniha už zas tak v pořádku nebyla, tak jsem se chtěla stát sobeckou a nikdy nikomu nic nepůjčit a být jako babička, protože ta půjčila knihu svému bratrovi asi před patnácti lety a do dnešního dne ji neviděla.

    Nakonec jsem úplně sobecká nezůstala a dvěma - vlastně třem lidem bych knihu bez problémů půjčila a měla jistotu, že se jim nic nestane, ale stejně mě vždy děsí to prázdné místo v knihovně nebo na poličce a raději si již všechno píšu, abych sama nezapomněla. :)

    ReplyDelete
  17. Nemívala jsem vůbec problém půjčit knihu. Teď ten problém mám a velký - kromě série Stmívání, která se mi zatím nevrátila, ale vím, že mi ještě vrácena bude, ačkoli mi na ní zas až tak nezáleží, jsem - mimo jiných, z dob kdy jsem byla malá - půjčila ještě dvě knihy: mého milovaného Percyho a jakousi naprosto novou knihu o upírech. Ne nutno říci, neboť to již tak nějak vyplývá z mých slov, že se mi vlastně ani jedna nevrátila, jednu postrádám dva roky, druhou rok a půl a od té doby, co se slečnami nechodím do jedné třídy a nemám je z nich jak dostat, byl jakýkoli pokus o jejich navrácení ignorován (a pečlivě bez odezvy zobrazen na facebooku).
    Od té doby jsem půjčila knihu už jen dvakrát - v nové třídě. Jedna mi byla vrácena po čtyřech měsících s tím, že se ona osoba nedostala ani přes první kapitolu (-_-) a u druhé jsem slečně přednesla několika minutový proslov o tom, jak s ní bude a nebude zacházet a jak dlouho ji bude mít, až jsem si tím zajistila, že už si ode mne nikdo knihu nepůjčí.
    Kromě toho půjčuji a dohazuji pravidelně knížky mámině kamarádce s níž si o nich vždycky dobře pokecáme a vrací se mi jako nové a téměř okamžitě, takže ani nepoznám, že byli půjčené, jinak už po minulých zkušenostech knížky nikomu půjčovat nebudu, leda v případě, že se najde někdo tak fajn a tak spolehlivý jako zmíněná paní. :)) Jestli jsou líní ujít cca kilometr, autobus jezdí až před knihovnu a poplatek 150 Kč na rok ještě nikoho nezruinoval.
    Sama si knížky vůbec nepůjčuji, ani v knihovně - tam chodím jen kvůli atmosféře a pro inspiraci k novému čtení. Nedokážu snést pomyšlení, že přečtená kniha není v mé knihovničce.
    Nějak moc jsem se rozepsala. :D :) Skvělý článek! (A fotky!)

    ReplyDelete
  18. Knížky nepůjčuju. Pak mám ve zvyku člověka kdykoliv ho vidím otravovat s tím, jestli už má knihu přečtenou. Naposledy jsem půjčila knihu kamarádce před rokem s tím, že já jsem si od ní taky půjčila knížku, kterou jsem si chtěla přečíst. Takže to bylo vlastně docela fér. Ale to byla výjimka a teď už jsem zase u toho nikomu nic nepůjčovat, aby se knize náhodou něco nestalo. A já si knížky půjčuju z knihovny. I když to čekání je někdy opravdu nekonečné.

    ReplyDelete
  19. Já se řadím do skupiny těch lidí, kteří půjčují své knížky rádi a často :). Většinou jenom svým nejbližším kamarádkám, takže se mi vlastně nikdy nestalo, že bych se o nějakou knihu vyloženě bála, ale nejspíš bych půjčila knihu i někomu jinému, komu věřím, že mi ji vrátí. Mám to s knihami prostě trochu naopak - pokud moje knížky vypadají jako nové, nemám k nim zrovna velký vztah. Je to asi zvláštní, ale když je na nějaké knížce nepatrně vidět, že jsem ji četla víckrát, nebo, že byla čtená více lidmi (samozřejmě v únosné míře - ohnuté rohy u paperbacku už bych zase asi nepřežila), přijde mi potom, že mám k té knížce blíž :). Když totiž knížka vypadá jako nová, říkám si, že to je prostě jedna ze stovek výtisků a není ničím zvláštní, jenom jsem si ji prostě v obchodě vybrala já.

    ReplyDelete
  20. Já osobně nemám problém knížku půjčit, ale musí to být správnému člověku. Jednou jsem půjčila spolužákovi Tanec s draky a vrátil ho v docela špatném stavu. Špatná jsem z toho doteď a nejvíc mě mrzí, že to je hodně drahá knížka a už nikdy nebude tak krásná, jako když byla jenom moje. Takže tenhle člověk u mě skončil a další knížku mu nepůjčím.
    Pak jsou tu ale lidé, o kterých vím, že opatrují knížky stejně jako já a vím, že moje knížky nezničí. Tím pádem nemám sebemenší problém ji někomu půjčit.

    U knížky mi nevadí, když už je trochu ohmataná. Myslím si, že právě to dělá knihu knihou. To, že je vidět, že byla hodněkrát čtená a majitel k ním tedy vřelý vztah. A upřímně, na každé knížce je poznat, že je už čtená. Museli bychom ji číst ve vakuu, aby to tak nebylo

    ReplyDelete
  21. Já osobně nemám žádný zvláštní problém s půjčováním knih; většina lidí v mém okolí totiž skoro nečte, a tak mě o vypůjčení zažádá někdo jen jednou za čas. Navíc to jsou vždycky lidi, kteří sami čtou a jsou mi vcelku blízcí, a tak jim věřím, že mi mou knížku nijak neponičí. Jediný člověk, kterému půjčuji knihy skoro pravidelně je moje máma, ale jak jsi sama už řekla - tímhle způsobem mám vždy knihu pod kontrolou, navíc moje máma je jeden z těch lidí, co se ke knihám chová, pomalu jak ke vzácným relikviím, takže se žádné škody nemusím bát. I tak mám ale pár knih, které bych nedala z ruky. Většinou to jsou buď velmi staré knihy, které jsem zdědila po prarodičích anebo knížky s nějak výjimečně hezkou obálkou.
    Já sama si knížky od ostatních moc nepůjčuji. Občas si vypůjčím nějaký titul od mámy a sem tam i něco z knihovny. Já jsem jedním z těch lidí, co jsou posedlí nejen čtením knih, ale i jejich vlastněním. Nerada si vypůjčuju knihy od známých, protože mám pak vždycky hrůzu, že nechtěně natrhnu nějakou stránku nebo ji někde zapomenu.

    ReplyDelete
  22. Přiznám se, že knihy půjčuji nerada. Vlastně je půjčuji jen jednomu člověku a to Monče (Míšově ségře) - u ní vím, že mi knihu vrátí v pořádku, je to knihomol, tak chápe. Sem tam ještě mamce nebo babi. Dříve mi to nevadilo, ale potom, co mi nejlepší kamarádka vrátila dva díly Harryho Pottera poškozené (polité, zašpiněné), tak jsem se zařekla, že ne. Ale tobě bych klidně půjčila jakoukoliv. ;)

    ReplyDelete
  23. Ahoj, moc pěkný článek. Taky se strašně o své knížky bojím a nerada je půjčuji. Jsoi to moje zlatíčka. Aby je nikdo neviděl a nechtěl půjčit, musela jsem si je schovat z poličky do skříně. Ale mic to nepomohlo. Někteřírovnou řeknou že se chcou podivat, že by si něco pujčili. Ja nerada řikam ze ne, tak jim to s bolesti srdce půjčim.
    Co mam řikat abych sve milačky nemusela půjčovat nikomu než sestře a rodičům? Ja už to pujčovani nepřežiju. Od pujčovani tu jsou knigovny. Užsem řikala že tu půjčit nemůžu protože je sestry. Co vic si mam vymyslet???? Prosim poraďte. Vim že si asi myslite že jsem sobecka, ale když ja se o ně bojim...zvlášť když si ji pujči někdo kdo si jich neváži a nezacházi s nimi pěkně. Prosíím...poraďte vymluvu..... :(

    ReplyDelete
  24. Nesnáším půjčování knih :D Vždycky mám o knížku strašný strach a nejednou se mi to potvrdilo, když se mi párkrát vrátila trochu poničená. A i když se k ní ten člověk bude chovat sebelépe, stejně budou rohy o trochu víc ošoupané a stránky o trochu víc zmačkané. Mám hrstku lidí, jimž se knížku půjčit nebojím, ale stejně z toho nikdy nemám dobrý pocit :D

    ReplyDelete
  25. U mě je to různý, většinou podle toho o jakou jde knížku a hlavně komu ji půjčuji. Ale jinak hezký článek, vlastně docela k zamyšlení...

    ReplyDelete
  26. Krásně jsi to popsala. Já to mám jednoduché - mí přátelé nečtou knihy, co čtu já, takže si je půjčovat nemůžu; a oni nečtou to, co já, takže ani nemají zájem půjčovat si mé knihy.
    Knihy půjčuji jen v rámci rodiny, ale to neberu úplně jako půjčování. Fantasy poskytuji sestře, ale s tou mám pronajatý byt, takže vím, co se s mou knihou děje a ségra je rychlo-čtenář, takže mi ji za pár dní vrátí. Jinak si půjčuje knihy moje maminka. Mám totiž pozůstatky knihovny u rodičů a mamka si půjčuje knihy a pak je nenápadně přesouvá do své knihovny. Nedávno jsme svedli bitvu o Pýchu a předsudek, což dopadlo tak, že jsem odpoledne zašly do knihkupectví a byla mi pořízena nové vydání s filmovou obálkou. A s babičkou si půjčujeme Daniellu Steelovou, momentálně už mám sice trochu binec v tom, které knihy jsou mé a které její, ale dokud je to v rodině, tak je to v pořádku:)

    ReplyDelete
  27. Oooo jak ti rozumím, většina knih, které jsem půjčila se mi už nevrátila... ať jsem se snažila sebevíc... :(

    ReplyDelete
  28. Já si někdy připadám jako hrozný sobec, ale taky strašně nerada půjčuju knížky. Samozřejmě záleží na tom komu, ale když je to člověk, který není můj až tak dobrý kamarád, nemám to ráda. A sama si je od nikoho s výjimkou jedné kamarádky, která je stejný knihomol jako já a chová se ke knížkám stejně uctivě, nepůčuju. A novou bych už vůbec z ruky nedala :D

    ReplyDelete
  29. S půjčováním knih mám taky několik špatných zkušeností, proto je teď, až na jednu vyjímku, půjčuji jen svojí rodině. Onou vyjímkou je moje kamarádka, která moje knihy čte v látkovém obalu a chová se k nim výborně. Dále pak nemám problém knihu půjčit už jen mamce, babičce, tetě a sestřenici. Nikomu dalšímu bych zřejmě knihu nepůjčila, ani kdyby mě přemlouval týden v kuse. :-D Já jsem třeba ráda, že ta kniha může přinést radost více lidem než jen mě, některé knihy si to opravdu zaslouží. Taky pak miluju ty debaty s mamkou a babičkou, jak které pasáže knihy vnímaly a jak se jim kniha líbila. :-) Já osobně si pak knihy půjčuji jen od babičky. Její knihovna je jako zlatá pokladnice. ;-)

    ReplyDelete
  30. Knihu klidně půjčím, ale jen lidem, o kterých vím, že mi ji v pořádku vrátí... třeba Hunger games jsem vrazila do ruky všem, kteří o to vlastně ani moc nestáli, ale já jsem prostě chtěla, aby si to přečetlo co nejvíc lidí, protože v té době to ještě nemělo tak obrovskou reklamu a bylo to víceméně neznámé a já si řekla, že si ty knihy zaslouží pozornost... všichni mi to vrátili s nadšením a já byla hrozně moc šťastná, že jsem si o tom mohla s někým popovídat i mimo internet. Rozhodně bych knihu nepůjčila někomu cizímu, ale rodině a přátelům ji klidně půjčím, když si myslím, že by se jim mohla líbit. Podle mě jsou knihy od toho, aby byly čtené a taky aby tak vypadaly. :)

    ReplyDelete
  31. Zkus nahlédnout do knihy Jako řeka, jež plyne od Paola Coelha, konkrétně na vyprávění O knihách a knihovnách.

    Úryvek:"Proč uchovávat všechny ty svazky doma? Abych ukázal přátelům jak jsem vzdělaný? Abych ozdobil zeď? Knihy, které jsem si koupil, budou o mnoho užitečnější ve veřejné knihovně než u mě doma ... Jakmile knihu dočtu, pošlu ji do světa, někomu ji dám nebo předám do veřejné knihovny. Nemám v úmyslu zachraňovat lesy nebo být štědrý: jenom si myslím, že každá kniha má svůj osud a nelze ji odsoudit k tomu, aby trčela nehybně v regálu."

    Neříkám který z přístupů je správný nebo lepší, jen ukazuji odlišný pohled na věc :-))))))))

    ReplyDelete
  32. Krásný článek Verunko, už jsme se spolu o tom bavili párkrát :) Já se půjčování nebráním, tedy nerada to půjčuji někomu, koho vůbec neznám, ale jinak lidem, které znám ráda. Jsem duší knihovnice a pro mě je kniha médium, které má být čteno a jsem ráda, když někomu půjčím knihu a on je z ní pak hrozně nadšený :) A nejraději mám, když přijde někdo, kdo nečte, vidí mé knihy, já mu něco půjčím a on pak začne chodit do knihovny a číst, není lepší pocit, kniha má být čtená a já jsem ráda, když další lidi čtou knihy, ať jsou moje nebo cizí :)

    ReplyDelete
  33. Moc krásný článek.
    Já knihy ostatním nepůjčuji, i když občas někomu nabídnu, jestli by knihu nechtěl půjčit. Poté v duchu doufám, že ten daný člověk odmítne. Nejsem lakomá, ale bojím se, že by mohla být knížka potom poškozena. Jsem ten tip člověka, který musí mít knížku na 100 % v pořádku. Takže během čtení na nich mám obaly a každý růžek ošetřuji. :D
    Jsem hrozná, ale v okolí není mnoho lidí, kteří by četli, takže díky bohu, po mně nikdo nechce, abych je jim půjčovala. :D

    ReplyDelete
  34. Krásný článek. Knížky půjčovat musím, i kdybych stokrát nechtěla, každý den :-D. Co se týče mých - půjčuju jen mojí a manželově mamince a pak některým kolegyním v práci, protože vím, že ty knihy nezničí už z principu :-)

    ReplyDelete
  35. Anonymous28/7/14 17:17

    já to mám tak, že knížky, které se mi líbí nebo si myslím, že se mi budou líbit, prostě propaguju a vnucuju lidem okolo mně. Ráda se o ně dělím, na druhou stranu je fakt, že mi chybí, když je nemám doma. většinou půjčuji jen osvědčeným lidem, ale semtam zariskuju a pak na tu či onu knihu čekám a čekám... Ale víceméně půjčuji, už jen proto, abych si mohla s někým o těch knížkách povídat :-)

    ReplyDelete
    Replies
    1. tak to jsme na tom stejně :)

      Delete
  36. Anonymous1/8/14 16:45

    ahoj lidi, to koukám! čtu ráda, chodím do knihovny, svoje knihy půjčuji a od kamarádů si půjčuji zase ty jejich. knihy jsou od toho, aby se četly - čím víc, tím líp. kdybych chtěla vlastnit navždy neposkvrněné panenské výtisky, založím si muzeum :)

    ReplyDelete