Saturday, 4 October 2014

Theme on Saturday #14| Guilty Pleasure


"Perhaps, I will read until I feel better."

Vždycky jsem se snažila číst bez výjimky knihy všech žánrů. Žádné nevyčleňovat. Protože jedině tak je možné skutečně ocenit kvalitní literaturu; poznat mezi tím ohromným množstvím knih právě tu, která se nejvíce blíží vaší představě dokonalosti. Je to jako sbírání zkušeností v životě, abyste pak mohli činit správná rozhodnutí. Copak je vůbec možné odsoudit celý žánr, aniž by člověk dal některé knize šanci? Tak jako se snažím nesoudit člověka, dokud ho nepoznám, nikdy nesoudím knihu, aniž ji přečtu.

Guilty pleasure (zakázané potěšení) pro mě představují knihy s pastelově barevnými a třpytivými obaly, s ne příliš originálními názvy a mnohdy předvídatelnými konci. S romantickou zápletkou a spoustou klišé. Když se před nimi zastavím v knihkupectví a snažím se najít tu svou, je mi trochu trapně a nenápadně se otáčím, jestli mě někdo s pohrdavým pobavením v očích nesleduje. Jsou to knihy, které mám obvykle přečtené během jednoho nebo dvou dní. A nikdy mě nezklamou. Po dočtení mě zanechají s úsměvem na rtech a radostí v srdci. Je mi jedno, že jejich autoři nepoužívají vzletná slova a nepředávají jimi veledůležité poselství, jsou totiž jednou z mála vzácných věcí, díky nimž si dokážu zachovat svůj životní optimismus.
Nesvěřuji se s tím sice každému na potkání, ale ve skutečnosti se ani v nejmenším nestydím za to, že miluji romány Nicholase Sparkse a Sophie Kinselly. Nikdy bych si nenechala vzít filmy o Bridget Jonesové ani novodobá zpracování knih Jane Austenové a sester Brontëových. Jsou pro mě stejně důležitá jako kterákoli jiná díla. A nikdy bych je neoznačila za jednoduché. Život je díky nim zábavnější a snesitelnější a čtenář se s nimi necítí sám. Myslím, že je jen málo krásnějších věcí, které by pro nás knihy mohly udělat. Před pár dny jsem si přečetla ukázku připravované knihy Eleanor a Park a už jen ta mi dokázala zlepšit náladu o sto procent. Vlastně si vůbec nejsem jistá, zda dokážu vydržet celý dlouhý měsíc do jejího vydání, abych se dozvěděla, jak to s těmi dvěma bude dál.
Každý má zřejmě mezi tímto žánrem svého nejmilejšího autora. Moje mamka má ráda Danielle Steel. Také jsem od ní četla pár knih; většina z nich pro mě sice neměla nijak zvlášť velkou hodnotu, dokonce mám dojem, že jsem je ani nedočetla, ale pamatuji si jednu - tu, jež jsem od ní četla jako první. Jmenuje se Konec léta. A já v ní našla opravdu nádherný příběh, který ve skutečnosti vůbec nebyl přeslazený a neopravdový. Přestože jsou její romány mnohými za takové považovány, musím říct, že ani jeden z těch, co se mi dostal do rukou, takový nebyl. Naopak jsou její knihy hluboké, ze života, plné zajímavých a nevšedních témat. Nedokážu říct, proč zrovna Konec léta je tou jedinou knihou, která ve mně zůstala, ale není to důležité. Hlavní je, že jsem ji našla. Protože i kdyby spisovatel napsal jen jednu úžasnou knihu a další by nestály za nic, stále si ho budu jako spisovatele vážit. 
Myslím, že zkrátka není možné označit konkrétní literární žánr za brakový. Nikdo nepíše brakovou literaturu. Jelikož sama píšu, vím, že tak to prostě není. Autor svým dílem žije, má své hrdiny rád a přemýšlí nad nimi; snaží se co nejpečlivěji volit slova a co nejpřesněji jimi vyjádřit, co má na srdci, ať už píše o čemkoliv. Žádný opravdový spisovatel nepíše s vědomím, že jeho román je pouhý marketingový tah. Ano, někdy nelze zabránit tomu, aby se z nějaké knihy či série tohle stalo, ale nevěřím tomu, že to byl autorův prvotní záměr. Vždycky jsem věřila, že každá kniha stojí za přečtení, jen každá potřebuje jiného čtenáře, který ji dokáže ocenit.
Říká se, že chick-lit knih (moderních ženských románů) je všude přehršel, ale víte co, není to pravda. Kdo by chtěl číst jen jednu knihu pořád dokola? Já tedy rozhodně ne. Potřebuji tisíce takových knih, abych vždy, když mě přepadne splín, mohla otevřít vazbu jiné barvy a začíst se do nového příběhu. Vím docela jistě, že mě tyto knihy nikdy nepřestanou bavit. Jsou totiž jediné, které mi vždycky spraví náladu. A proto si myslím, že jich na světě nikdy nebude dost...

11 comments:

  1. Midnight in Austenland? Musí být má! :)) Děkuji za inspiraci!

    ReplyDelete
  2. Ahoj,
    nominovala jsem Tě na TMI tag....budu ráda, když se zúčastníš. :)
    http://kouzelnaklubovna.blogspot.cz/2014/10/tmi-tag.html

    ReplyDelete
  3. Taky si občas ráda přečtu nějaký ten sladký dívčí románek a tak trochu se za to stydím. Jako mladší jsem přečetla komplet Lenku Lanczovou...ale co? To je právě to, co mě udrželo u čtení. Bavilo mě to, protože to bylo jednoduché a za života. Něco, co může potkat i mě :) Prostě mám také svá Guilty pleasures a kdo říká, že je nemá, tak kecá :) Krásné zamyšlení Verunko :)

    ReplyDelete
  4. Krásne napísané! :) Úplne s tebou súhlasím :) Nemôžme stále čítať len tú úžasnú fantasy, klasiku či psychologické romány. Potrebujeme občas zrelaxovať pri nejakej jednoduchej a nenáročnej oddychovke ;)

    ReplyDelete
  5. Vůbec jsem nevěděla, že se tomuto žánru říká Chick Lit. Ale googlila jsem to a našla stránky věnované přímo tomuto žánru: http://chicklitbooks.com/what-is-chick-lit/ Od S. Kinselly jsem zatím četla dvě knihy. Titul Dokážete udržet tajemství je super, naopak Báječné nakupování před svatbou mě vůbec neoslovilo a knihu jsem musela poslat dál.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Děkuji za odkaz, milá Kati, o této stránce jsem zase neměla ponětí já. :-) Od Sophie Kinselly zbožňuju Lásku na zavolanou - tu Ti určitě doporučuji. Je skvělá... :-)

      Delete
  6. Já své guilty pleasure mám nejen u knih, ale i třebas u filmů. Zkrátka vím, že kniha/film nesplňuje kritéria, aby byla v tom daném žánru či oboru úplně TOP, ale líbí se mi natolik, abych ji miloval stejně jako špičkové knihy/filmy. Příkladem za všechny guilty pleasure budou asi nejvíc hrdinské filmy. Třeba X-Men, Avangers, Strážci galaxie apod. Lidi je však milují. Přeci jen - tisíc lidí, tisíc chutí :) Dobře sepsaný článek ;)

    ReplyDelete
  7. Skvelý članok,uplne stebou súhlasím...čitala som dokonca Danielle Steel ale neoslovila ma... :)

    ReplyDelete
  8. Já to mám podobně, jen to nejsou ty typické dívčí románky, ale ty poslední dobou krajně neoriginální young adult fantasy a dystopie. Teď mě zaujala Free to fall, která ani nevím, jestli je přeložená do češtiny. Ale splňuje úplně vše, co jsem vypsala... :D Ale i tohle je občas potřeba. Hezký článek, jsem ráda, že tím "netrpím" a "nestydím se za to" jen já. ;)
    TZU

    ReplyDelete
  9. Konečně to někdo řekl! Mrzí mě, když je něco všeobecně považováno za brak a lidi, kteří to čtou, za takové ty jednodušší čtenáře, kteří nečtou dostatečně "kvalitní" literaturu. Já mám ráda Twilight. I po všech těch letech, kdy všichni ostatní už tvrdí, že je to brak (ačkoliv před těmi lety to zbožňovali). Pokud se mi nějaká kniha líbí, bude se mi líbit i po tom, co už to vyšlo "z módy". (Jediný žánr, s kterým se ale prostě smířit nedokážu, je erotika, které je teď všude plno. Prostě si myslím, že tohle do společnosti nepatří.)

    ReplyDelete
  10. Myslím, že nikdy nepřestanu obdivovat tvé fotky :-) a ten text je tak výstižný :-) také miluju všechny knihy od Sparkse a Austenovou. A v prosinci bych si chtěla přečíst ještě další knihy od Bronteových, jen nevím, zda někdy dostanu odvahu a pustím se do poslední knihy Bridget Jonesové :-(

    ReplyDelete