Tuesday, 29 July 2014

everyday post| Knihomolovo snídaňové menu

Odjakživa bylo mojí nejmilejší částí dne ráno. Miluji snídaně, ať už brzké, které si vychutnávám v přítmí ještě spícího domu, nebo ty pozdější, víkendové, při nichž se sejdu s rodiči a najíme se společně. Ve svém životě si hledám rituály, protože právě ty mi dokáží navodit klid v duši, když mě čeká náročný a třeba ne moc příjemný den. A snídaně je pro mě ze všech rituálů ten nejdůležitější. Pamatuji si období, kdy jsem snídaně vynechávala, a vím naprosto jistě, že tehdy jsem byla mnohem vynervovanější a méně radostná. U jídla se sice na čtení nedokážu moc dobře soustředit, ale přesto jsem zjistila, že uvařit si nějaký teplý nápoj a u snídaně si jej vychutnat s pár řádky příběhu, který mám právě rozečtený, je ten nejlepší způsob, jak začít další krásný den...

Houska se sezamovo-kakaovou pomazánkou, nektarinka
Caro s mlékem a medem
Sebevraždy panen od Geffreyho Eugenidese

Cukrovaný koblížek
Černý čaj s mlékem a medem
Ta druhá zapisovatelka od Suzanne Rindellové

Borůvkový jogurt s cereáliemi a ovocem
Šalvějový čaj
Esej o tragédii od Elizabeth Labanové

Domácí croissant s čokoládovou náplní
Bílá káva
Golema a džin v New Yorku od Helene Weckerové

Borůvkový koláč se zakysanou smetanou
Temná hrdinka od Abigail Gibbsové

Plátek chleba s pořádnou porcí avokáda, domácí rajče
Caro s mlékem a medem
Záchranný člun od Charlotte Roganové

Sunday, 27 July 2014

Týden s knížkou #3 (čtecí maraton)

Již třetí Týden s knížkou - v němž vám představím knihy, které se chystám číst v průběhu čtecího maratonu. Ten odstartuji zítra - v pondělí, 28. července. Budu vás průběžně informovat, jak se čtením postupuji, tak mi držte palce, abych všechny ty knihy stihla...
Sledujte v HD nebo full HD kvalitě. Přeji hezkou zábavu...


Saturday, 26 July 2014

#book photo challenge

26. Černá a bílá

Theme on Saturday #5| Půjčila bys mi tu knihu?


"Never lend books, for no one ever returns them;
the only books I have in my library are books that other folks have lent me."
(Anatole France)

"Půjčila bys mi tu knihu?" Kolikrát už jsem slyšela tuhle větu. Kdo mě zná, nebo kdo alespoň jednou navštívil můj pokoj, ví, že mé knihovny čítají desítky, či spíše stovky knih (ačkoli je nepočítám, troufám si říct, že tisícovku jsem ještě nepřesáhla, ovšem co není, může být). Snad proto mnoho lidí v mém okolí nabývá dojmu, že se ze mě stala veřejná knihovna, kterou mohou stejně dobře jako já sama užívat pro své vlastní potřeby. Myslím, že knihy jsou věc, kterou člověk prostě potřebuje sdílet. Je to jako s radostí, nebo smutkem - pokud se o ně nemáte s kým podělit, stáváte se o to méně radostnými a více smutnými. To je důvod, proč mě vždy rozechvěje nadšení, když s někým dospěji k hovoru o mé nejoblíbenější knižní sérii, a společně si můžeme vyměnit pocity a dojmy ze čtení. Když se mě pak dotyčný zeptá, zda bych mu nepůjčila poslední knihu z oné série, protože ji ještě nečetl, aniž bych si to stačila promyslet, horlivě přikývnu. Najednou si uvědomím, že se pro ni natahuji a - jako bych už ani nebyla pánem svého těla - vkládám ji cizímu člověku do rukou. Načež se vzpamatuji a s podivným vnitřním pocitem hledím na prázdné místo v poličce. Jak jsem mohla jednu ze svých nejmilejších knih svěřit někomu jinému? Co když ji někde zapomene? Co když bude její listy otáčet špinavými prsty? Co když ji půjčí někomu dalšímu a ten mu ji pak nevrátí? Ach bože, už nikdy svoji knihu nedostanu zpátky, vyděsím se pokaždé. A i když je to kniha, kterou jsem v nejbližších letech neměla v plánu znovu číst, najednou pociťuji silnou potřebu mít ji u sebe a začíst se do ní právě teď. Nedokážu myslet téměř na nic jiného a netrpělivě počítám dny, po které je místo v polici prázdné. Jak dlouho mu ještě bude trvat knihu přečíst? Jen silou vůle se dokážu ovládat, abych nevolala každý den s tím, že už ji nutně potřebuji zpátky. Nakonec to ale stejně nevydržím a napíšu textovku, v níž se snažím o ležérní tón, a vyzvídám, jak je na tom se čtením. Když se mi ozve zpátky a brzy na to mi knihu vrátí, uvědomím si, že zase tak o moc nešlo. Kniha je v pořádku a my můžeme vést další hovory o knihách. Všechno dobře dopadlo.
Pokud však mám být upřímná, pravdou i nadále zůstává, že jsem nešťastná z toho, když mé knihy mají opustit moji knihovnu. Tím spíš, jedná-li se o takové, které jsem sama ještě nečetla. Přece nepůjčím úplně novou knihu, která mě stála celé jmění (a mnohdy jsem si kvůli ní musela odepřít i pár obědů), abych ji pak četla po někom. Knihy si kupuji proto, že k nim mám vztah a chci je vlastnit. Pokud tuhle potřebu někdo nemá, ať si je zkrátka a jednoduše půjčuje v knihovně. Knihy jsou v dnešní době tak strašně drahá záležitost, že vnímám skoro jako nezdvořilost zeptat se někoho, zda by mi nějakou půjčil. Knihy jsou křehké a po každém čtení, ať už se k nim člověk chová sebelépe, je znát lehké poničení. Nikdo se proto na mě nemůže zlobit za to, že mu knihu nechci půjčit. Obzvláště pak pokud ji po mě chce někdo, s kým se vídám jednou za uherský rok. To bych se pak vrácení taky vůbec nemusela dočkat. Z toho důvodu své knihy půjčuji už jen svým rodičům, kteří sice čtou hlemýždím tempem a knihy nechávají zapadat prachem, ale jinak se k nim chovají snad lépe než já sama. Navíc je mám každý den na očích a můžu kontrolovat, jak postupují se čtením...

Jak to máte vy? Nedělá vám problém komukoli půjčit knihu, aniž byste z toho měli žaludeční vředy jako já? A půjčujete si od někoho knihy vy sami?

Friday, 25 July 2014

Thursday, 24 July 2014

#book photo challenge

24. Cupcakes

Cestovní knižní TAG

Tagy mě hrozně baví, protože v nich mohu mluvit i o starších knihách, na které by se jindy třeba nedostalo. A taky je to zábava. Proto jsem se zapojila do nejnovějšího tagu od Madeleine z blogu Knihy všeho druhu, na jejíž video se můžete podívat právě zde. Protože je tento tag o cestování, docela jsem se v něm rozpovídala, ale snad vydržíte až do konce. Sledujte v HD nebo full HD kvalitě. Přeji pěknohu zábavu...



Wednesday, 23 July 2014

#book photo challenge

23. Letní láska

Esej o tragédii - ukázka

Zapojila jsem se do projektu společného čtení knihy Esej o tragédii od Elizabeth Labanové, který pořádá Barunka z blogu Knihy nekoušou. Specielně pro tuto událost jsem si knihu pořídila (ale lze to chápat i jako využití příležitosti), protože je naprosto nádherná a já věřím, že ji budu milovat. V tomto příspěvku vám přináším ukázku z knihy. Bohužel jsem se sama ještě nestačila začíst, takže jsem ji vybrala čistě náhodně...


Duncan moc dobře věděl, co Tim uvedl do pohybu. Proč jen neexistuje nějaké velké červené světlo, které by se rozblikalo, kdykoli se někdo rozhodne špatně, nebo v tomto případě přímo katastrofálně? Nějaké varování, které by člověka upozornilo, že by se měl včas zarazit a svoje rozhodnutí přehodnotit. Cítil se tak sklíčeně, že by všechna cédéčka nejraději vyhodil z malého kulatého okénka a nadobro na ně zapomněl. Jednou už si to prožil, tak proč se k tomu vracet? Prodělat to celé znovu bylo poslední, co potřeboval. Jenže bylo pozdě a Daisy už spala, takže ho nic nerušilo. Slyšel Timův chraplavý hlas, jak mu děkuje, že poslouchá. Nechtěl ho znovu zklamat. To už jednou udělal.

(kapitola sedmnáctá, str. 153)
 

Tuesday, 22 July 2014

#book photo challenge

22. Literatura faktu
Knihu Útěk do divočiny mi před dávnou dobou doporučil jeden můj velmi zvláštní přítel - tedy ne že by on byl zvláštní, ale naše přátelství bylo -, který ale pro mě hodně znamenal. Teprve před rokem jsem si knihu koupila, ale stále jsem se k ní nedostala. Cítím to jako takový dluh, a navíc bych si ji přečetla opravdu moc ráda. Doufám, že se k ní dostanu třeba ještě teď o prázdninách. Někdy před sedmi lety jsem viděla film, takže vím, jak příběh mladého dobrodruha, který se rozhodl odejít do divočiny, skončí, ale stejně jsem strašně zvědavá, jaké tajemství se mi na stránkách knihy odhalí...

Zahradní knižní sraz

V sobotu, 19. července, jsem na naší zahradě pořádala svůj první knižní sraz bloggerů. Bylo nás hodně, ale ne zase příliš moc, takže jsme si všichni mohli krásně popovídat a společně si užít báječné slunečné odpoledne. Všem, kteří přišli, patří mé obrovské poděkování, protože s sebou přinesli spoustu úžasných dobrot a především veselou náladu, kterou mě naplnili po zbytek dne, a která ve mně přetrvává ještě doteď. Přála bych si, abyste věděli, jak moc si vás vážím, a jsem šťastná za to, že jsem vás mohla poznat. Každé setkání s vámi je prostě skvělé a já vás mám opravdu moc ráda. A protože měl tento zahradní sraz mezi vámi úspěch, rozhodně to nebylo naposledy, co jsem něco podobného pořádala, a už teď se těším na další taková úžasná odpoledne...
Snažila jsem se fotit a zachytit tak vzpomínky, ale hra stínů pod stromem mi můj úkol trochu ztěžovala. Taky jsem zjistila, že knihomolové se při focení hýbou mnohem více než knihy (proto se omlouvám těm, kteří se na fotkách nenajdou). Ale věřím, že když se zúčastním ještě pár takových srazů, budu umět zachytit vaše gesta v pohybu stejně dobře jako ty knihy. Přesto se mi podařilo pár snímků vytvořit a nyní vám je přináším, abyste si společně se mnou zavzpomínali na dokonale báječné sobotní odpoledne, a ti, kteří neměli možnost přijít, aby si mohli udělat představu o tom, jak naše zahradní slavnost probíhala. Během akce můj táta dokonce zachytil spoustu krásných videosekvencí, takže v blízké době se můžete těšit i na nějaké to videjko. Do té doby se mějte moc krásně a buďte stále tak skvělí...

Terezčiny muffinky...

Irenka s její novou taškou na knihy od Terezky...

Verunčin krásný klobouk (který si u nás zapomněla)...

Vojta mi věnoval tento dokonalý úsměv...

Tady to Rachel moc sluší...

Dárečky od nejhodnější Verunky a Kristýnky...

S Irčou se nám povedlo vyfotit se navzájem...

Sledujeme video z předešlého bláznivého srazu...

Terezčin Wreck this journal...

Moje čokoládové brownies muffinky (recept zde) slavily velký úspěch - stačila jsem vyfotit už jen drobečky...


A na závěr společné foto těch, kteří se chtěli pochlubit s knihou, kterou přávě četli...