Saturday, 1 November 2014

Theme on Saturday #16| Jak to všechno začalo...

Lidé se mě často ptají, co mě přivedlo ke čtení. A já většinou reaguji nesmělým pokrčením ramen. "Baví mě to," říkám prostě. A je to samozřejmě pravda, ovšem velice zjednodušená.

Když podobnou otázku položím já nějakému jinému čtenáři, často neumí odpovědět - skoro jako by čtení v jeho životě bylo odjakživa; nevzpomíná si, kdy a co ho ke knihám přivedlo. U mě je to jiné. Pamatuji si to přesně. Nepatřím ke čtenářům, kteří by vám dokázali vyjmenovat knihy svého dětství. Já jsem se totiž stala čtenářem až v dospívajícím věku. Snad proto, jako bych chtěla dohnat ztracený čas, si dnes často kupuji dětské knihy. Řídím se moudrem C. S. Lewise, které říká, že jednou budeme dostatečně staří na to, abychom se vrátili ke čtení pohádek. Nikdy bych si je nenechala vzít; v tento čas jsou pro mě dokonce ještě důležitější než dřív. Jako malá jsem totiž měla magické představivosti sama dost, dnes s ní ale potřebuji trochu pomoct. To proto jsem na knihách a jejich příbězích tak závislá.
Není to ale tak dávno, co jsem si pod čtením neuměla představit nic zábavného. Ještě někdy ve třetí třídě na základní škole jsem nedokázala udržet pozornost při společném čtení v hodině literatury. Snažila jsem se, ale nakonec se vždycky můj ukazováček podtrhující právě čtenou větu zadrhl a já se ztratila kdesi v myšlenkách. Nečetla jsem ani knihy z povinné četby. Do druhého stupně mi se čtenářským deníkem pomáhala mamka, která kvůli mně přečetla Bílou nemoc i Klapzubovu jedenáctku. Nebo jsem si pomáhala sama opisováním z bráchova čtenářského deníku, a snad ani nemusím dodávat, že i ten jeho byl od někoho opsaný...

První kniha, kterou jsem kdy skutečně přečetla od začátku do konce, se jmenuje Romeo, Julie a tma. Pamatuji si to přesně. Bylo to v deváté třídě. Zadala nám ji učitelka češtiny s tím, že na ni máme napsat referát. Dala to za úkol celé třídě. A já se z bůhvíjakého důvodu rozhodla ji opravdu přečíst. Nevím, proč to tentokrát bylo jinak, ale jsem šťastná, že jsem to udělala. Půjčila jsem si ji tehdy od mamčina strýce a zamilovala se do ní. Četla jsem ji po večerech a právě v té chvíli, aniž bych to tušila, se ze mě stala čtenářka. Nebyl to ani Harry Potter ani Stmívání, ale právě tato útlá knížka z povinné četby, která mi ukázala celý ten kouzelný svět knih. Nakonec na ten úkol učitelka zapomněla a já byla jediná, kdo referát odevzdal...

Potom už jsem se čtením nedokázala přestat. Udělala jsem si průkazku do knihovny. Pořádné městské knihovny. V té době jsem totiž ještě bydlela na vesnici, kde byla knihovna nesmírně maličká a neskutečně příšerně zásobená. Něco mě však na knihách fascinovalo už dávno předtím, protože si pamatuji, že jsem do té malé knihovny chodila a pravidelně si odtamtud odnášela hromady knih. Vždycky jsem je ale vracela nepřečtené. Jako bych se bála začíst, tak nějak jsem si nevěřila, že bych dokázala dojít až na konec. Když jsem to však jednou dokázala prolomit, už mě nic nemohlo držet zpátky. Začala jsem tedy chodit do Mahenovy knihovny v Brně, ale nevěděla jsem, jaké knihy si půjčit. Šla jsem za mamkou a ta mi vyjmenovala několik autorů, které si pamatovala ze svého dospívání. Byl mezi nimi i Stanislav Rudolf. Půjčila jsem si od něj knihu Pusinky a zamilovala se podruhé. Od té doby jsem už nevynechala jedinou knihu z povinné četby...

Knihy byly v mém životě vlastně už od samého počátku, jen jsem je sama začala číst až později. Přesto mám spoustu vzpomínek na Staré řecké báje a pověsti nebo třeba Ezopovy Bajky, v nichž jsem si už jako malá často listovala a propadala se do světa jejich ilustrací. Ke čtení mě ale dovedly až časopisy W.I.T.C.H. Jsem si jistá, že mnozí z vás je taky budou znát. Já jsem jim kdysi docela propadla. Nebyly to pro mě jen časopisy. Možná to bude znít trochu hloupě, ale teď po čase si uvědomuji, že se staly velkou součástí mne samotné. Vzbudily ve mně touhu po příbězích a každá z pěti čarodějek se nesmazatelně zapsala do mého srdce. Dodnes na jejich dobrodružství vzpomínám a občas je mi nesmírně líto, že už skončilo. Je to nostalgie, ale i něco víc. S nimi jsem překlenula období mezi dětstvím a dospíváním. Četla jsem je od čtvrté do deváté třídy. A kdybych si na to tehdy už nepřipadala příliš stará, četla bych je pořád dál. Dnes už se podobnými konvencemi nenechávám ani v nejmenším svazovat. Je mi jedno, jestli jsem na Medvídka Pú nebo Koralinu stará. Mám je ráda, takže se jich prostě nevzdám. A pěti čarodějkám z Heatherfieldu budu už napořád vděčná, že mi ukázaly cestu od komiksu ke knihám. Kdo ví, možná, že by bez nich ani nikdy nevznikl tento blog...

10 comments:

  1. Moc krásný článek a jako vždy nádherné fotky. WITCH jsem také četla a úplně jsem mu propadla :) Já sama si také moc dobře pamatuji svou první přečtenou knihu v životě a potom už to pokračovalo dál samo. Občas si říkám, že člověk v sobě tu lásku ke čtení má snad vrozenou, jen ji musí najít :)

    ReplyDelete
  2. Jé WITCH :) Pořád je mám doma schované a že jich je dost. Taky jsem do nich byla blázen, a to takovej že jsem uměla nazpaměť i jejich data narození :D

    ReplyDelete
  3. Tak to som nemala vidieť. Vždy som chcela mať komplet všetky komixy Witch, pretože som ich mala aj mám moc rada. Ale doma mám iba štyri, joj. :D Tie som čítala zas a znova, pretože som si ich príbeh obľúbila a veľmi by som chcela vedieť ako začal a skončil... A tiež mi nezáleží na veku, rozprávky si budem čítať vždy. :)

    ReplyDelete
  4. witch jsem nehorázně milovala i knihy ! a máš krásné fotky :)

    ReplyDelete
  5. Krásný článek. Já jsem také ujížděla na W.I.T.C.H. :)

    ReplyDelete
  6. Ač je mi to trochu trapné, tak přiznávám, že jako malý jsem ty časopisy taky četl. Vždy jsem si je půjčil od sestřenky a hltal číslo za číslem (ani si už nepamatuji, zda jsem je přečetl všechny) :) :D

    ReplyDelete
  7. jee ja taky četla witch :D dokonce jsem si oblíbené kresby překreslovala XD
    ta poslední fotka je krásná, moc ti to sluší :)

    ReplyDelete
  8. W.I.T.C.H. - fenomén, který se mě také držel pár let. Moc ráda jsem si třeba jen prohlížela ilustrace, chtěla jsem umět kreslit jako autorka. Před pár lety jsem se však se všemi časopisy rozloučila a nechala si pouze 3 tenoučké knížečky o těchto čarodějkách.
    Abych řekla pravdu, četla jsem ráda už jako malá - různé pohádky a dětské příběhy, ale opravdový zlom přišel když jsem poprvé četla o Bradavicích. Tomu světu jsem propadla a zjistila jsem, že v knihách je možné zažít neuvěřitelné dobrodružství, které nám nikdo nikdy nevezme.

    ReplyDelete
  9. Jé, ja som zase čítala tatkove rýchle šípy :)

    ReplyDelete
  10. No, já byla skutečně jeden z těch knihomolů, kteří byli pro knížky stvoření od chvíle, co se naučili číst. Četla jsem zcela nadšeně ještě předtím, než jsem začala chodit do školy.
    Ale Witch si pamatuji. Moc se mi ty časopisy líbily. Jenom mi je mamka nechtěla kupovat, protože byly drahé.=) Vážně se povedly, ale celý jejich příběh asi neznám.

    ReplyDelete