Thursday, 30 July 2015

HEIDI

Autor: Johanna Spyri
Překladatel: Eileen Hall
Ilustrace: Cecil Leslie
Nakldatel: Penguin Popular Classics
Rok vydání: 1995

Heidi se stala sirotkem a ve svých pěti letech ji teta přiměje žít u podivného strýce ve švýcarských horách. Oni oba se spolu nicméně naučí žít a začnou se mít velice rádi. Jenomže potom je Heidi náhle odvlečena do Frankfurtu, kde má žít v rodině Sasemannů a dělat společnici Claře, která je na invalidním vozíku. Heidi přinese do Clařina života veselí, ona sama však touží po návratu do svého milovaného domova v horách...

"Foresight is a virtue
and averts many a misfortune."

Pátrala jsem po nějakém inspirativním příběhu, který by se podobal Malé princezně od Frances Hodgson Burnett, protože mám tu knihu moc ráda. Nevěřila bych, že se mi takový skutečně podaří najít, ale je to tak. Klasický příběh Heidi od Johanny Spyri mě velice překvapil a to tím nejlepším možným způsobem. Okamžitě jsem si tu malou skotačivou holčičku z hor zamilovala. Ona má šlechetné srdce a je tak laskavá, že si ji prostě nelze neoblíbit. Úplně nejvíc se mi na Heidi líbila její láska k přírodě a životu, jenž s přírodou souzní. Já si neskutečně užívám život ve velkém městě, proto mě hodně překvapilo, když jsem při čtení náhle zatoužila bydlet v nějaké staré chatce obklopené jedlemi, a nenechat si ujít jediný východ ani západ slunce. Příčinou toho ovšem zcela jistě bylo, jak krásně o Heidině místě Johanna Spyri vyprávěla. Opravdu jsem dokázala porozumět Heidinu stezku po domově, neboť kdykoli se někam vypravím třeba i jen na pár dní, cítím se naprosto stejně. Doma je zkrátka doma, o tom žádná.

Užila jsem si s touto knihou opravdu krásný čas. Četla jsem ji na naší zahradě s kočkou ležící vedle mě. Přestože se děj příběhu odehrává v průběhu všech ročních období, je to skvělé čtení na léto, kdy slunce svítí a květiny jsou v plném rozkvětu. Heidi od Johanny Spyri je jedním z těch příběhů, které vás inspirují, abyste se chovali ušlechtile a byli vděční za každou maličkost, neboť tímto způsobem můžete žít mnohem veselejší život. A toho si opravdu cením, neboť je toho tolik, co se člověk v životě musí naučit, že nebýt knih, jako je tahle, vůbec nevím, co bych si počala. Tenhle nádherný a dojemný příběh ukazuje ty pravé hodnoty života, a ať už je vám pět nebo padesát, budete tuhle knihu milovat. Pokud jednoho dne přijde čas, abych vystavěla knihovnu pro svoji dceru, tahle kniha v ní rozhodně nebude chybět. A stejně tak byste si ji ani vy neměli nechat ujít...


Heidi have remained as an orphan and when she is five she is forced by her aunt to live with her strange grandfather in the Swiss mountains. Nevertheless they both learn to live with one another and come to love to each other. But then Heidi is suddenly taken to Frankfurt to live in Sesemann family and to be a companion to Clara, an invalid girl. Heidi brings cheerfulness into the Clara's life but she herself pines for her beloved home in the mountains...

"Flowers are made to bloom in the sun
and not to be shut up in an apron."

I was looking for some inspirational story goes in a similar way as A Little Princess by Frances Hodgson Burnett for I have loved that book so much. I would not believe that I will really find it but here is it. Heidi by Johanna Spyri have very surprised me in the best way possible. I was growing fond of this little girl from the mountain immensely. She has got a gracious heart and very kind though gambolling conduct which I have adored a lot. The thing I like the most of Heidi is her love of nature and of life that resonates with the nature. I absolutely enjoy living in the big city, consequently it amazed me how I have suddenly desired to live in some old hut surrounded by fir-trees, and to watch the sunrise and sunset everyday.  I bold to say that it has affected by how nicely Johanna Spyri has written about Heidi's place. Indeed I could understand Heidi's homesickness very well cause wherever I go and stay I feel the same after a few days. Home is home without any dissent.

I have had such a lovely time with this book. I was reading it in our garden with our cat by my side. Even though the plot of the story takes place in all seasons, it is a great read for summer when the sun is shining and flowers are in a full bloom. Heidi by Johanna Spyri is one of those narratives that inspire you to be noble and grateful even for a little things cause you can live a happier life in this way. And I appreciate it a lot for there are so many things in this life to learn about that without books like this one is, I do not have any idea what I would have done. This wonderful and touching story shows the true values of the life, and no matter whether you are five or fifty, still you will love the book. If one day will come the time, when I will be building a library for my daughter, this book will definitely not to be missing there. And I am sure you also should not pass off it...

Hodnocení: 5/5

Wednesday, 29 July 2015

everyday post| London Calling


Hi everyone,

I've got an awesome news to share with you. In September I am going to go to London. I've never been there before. Consequently I am spending a lot of time looking for places to visit and stay. And I am in a very British mood now. I just can't wait for this new adventure but the waiting time is also good. Today I was at a bookstore with English books and found some great books to read as well as a London guide which looks good (and hopefully it will be).

So yeah, that was for a little bit of update. And if you wonder I am currently reading Heidi by Johanna Spyri (love that story) and in the meantime I've started to read some poetry which is very new for me but surprisingly I quite enjoy it...

In case you have some London tips for me I would accept it gratefully...

Have a nice time.

Tuesday, 28 July 2015

The Nicholas Sparks Book Club| Vzkaz v láhvi

Původní název: Message in a Bottle
Autor: Nicholas Sparks
Překladatel: Jana Pacnerová
Nakladatel: Ikar
Rok vydání: 2014
Počet stran: 336
Vazba: vázaná

Theresa Osborneová je rozvedená novinářka žijící v Bostonu, a přestože má skvělého dvanáctiletého syna, občas se cítí osamělá. Jednoho dne během své dovolené objeví na pláži láhev s dopisem uvnitř. A ve chvíli, kdy si přečte ona půvabná slova napsaná nešťastným cizincem jeho lásce Catherine, začnou Therese stékat slzy z očí. Ten dopis pohne čímsi hluboko uvnitř jejího nitra a ona se rozhodne nenechat celou záležitost jen tak být. Najde záhadného muže, jehož jméno je Garrett, a pak se do něj znenadání zamiluje...

"Opravdová láska je vzácná
a je to to jediné, co dává životu skutečný smysl."

Myslím, že bychom docela klidně mohli tuto knihu od Nicholase Sparkse nazvat klasikou. No vážně, kdo by neznal tento příběh o dvou lidech, které svede dohromady oceán? (Dokonce i můj táta tuhle knihu četl.) Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem se vyrovnala s tragickým osudem jejích hrdinů, ale nyní už o nich dokážu číst s úsměvem na tváři. Opravdu se mi líbí myšlenka, že láska stojí za to, i kdyby měla trvat jen několik okamžiků, protože může být věčná uvnitř našich srdcí. Nicholas Sparks dává svým čtenářům naději, že pro každého je tu spřízněná duše, a já bych tomu velice ráda věřila.

Vzkaz v láhvi je kniha o moci, kterou mohou mít vzpomínky, a její příběh ve mně stále rezonuje. Vztah mezi Garettem a Theresou je opravdu výjimečný od samého začátku až do úplného konce, a já jsem o nich četla nesmírně ráda. Jejich dojemný příběh ve mně vyvolal zvláštní a hluboké pocity, ovšem ne v nepříjemném slova smyslu. A když k tomu připočteme brilantní styl autorova psaní, dostaneme naprosto nezapomenutelný čtenářský zážitek...

Knihy Nicholase Sparkse se často odehrávají poblíž nějaké krásné pláže v Severní Karolíně, ale řekla bych, že místo, do kterého byl vsazen děj tohoto románu, bylo vůbec nejkrásnější, neboť jsem o něm snila po celou dobu čtení. Domek u moře, stará plachetnice Happenstance, překrásné ručně psané dopisy a jedno léto, které by mohlo všechno změnit. To všechno je perfektní kombinace pro letní čtení, nejlépe za bouřky.

Stejnojmenný film, který byl podle románu natočen, patří mezi mé oblíbené. Myslím, že kamerové záběry v tomto snímku působí velice umělecky, a také jsem si užila herce, kteří v něm ztvárnili hlavní hrdiny. Věděli jste, že první náčrt scénáře byl dokončen ve stejný den, kdy byl dopsán román? To je docela úžasné, ne? Takže ano, vřele vám doporučuji knihu, ale i film. A pokud už jste knihu četli, nebo viděli film, napište mi dolů do komentářů, protože bych moc ráda znala váš názor.


Theresa Osborne is divorced journalist living in Boston, and though she got twelve-year-old son Kevin, she feels lonely sometimes. One day during her vacation she discovered a bottle with the letter in it at the beach. And when she read those graceful words that was written by one upset stranger to his love Catherine, the tears started flowing from Theresa's eyes. The letter has moved something in her deeply inside and she has decided to not let it be. She will find the mysterious men whose name is Garrett, and then suddenly fall in love with him...

"True love is rare,
and it's the only thing that gives life real meaning."

I think that we could call this book by Nicholas Sparks as a classic. Indeed, who would not know the story about two people who are seduced together by ocean? (Even my dad read that book.) It took me a long time before I have reconciled with their tragic fate but I can already read about them with a smile on my face in these days. I really like the idea that love worth it, even if it takes only a few moments, because it could be everlasting in our hearts. Nicholas Sparks gave the hope to his readers that there is a soul mate for everybody, and I really would like to believe in it.

Message in a Bottle is a book about the power of memories and its story still resonates in my mind. The relationship between Garrett and Theresa is really unique just from the beginning to the very end, and I love to read about them. Their touching story evokes very special and deep feelings inside of me, but not in uncomfortable way. And when we add to it the Nicholas Sparks's brilliant writing style, we get absolutely unforgettable reading experience...

The Nicholas Sparks's novels often take place in The North California at some beautiful beach but this location was the most wonderful ever, I would say, cause I was dreaming about it the whole reading time. The hut by the sea, the old sailboat called Happenstance, beautiful handwritten letters and one summer with the potency to change everything. That all is the perfect combination for summer reading, during a storm for the best.

The homonymous movie based on this novel belongs among to my favourite. I think that the camera shots are very artistic. Also I really adore the actors who portrayed the main characters. And do you know that the first draft of the screenplay was finished on the same day the novel was finished? It's pretty awesome, isn't it? So yeah, I would highly recommend the book as well as the film to you. And if you have already read/watched it, leave me the comment down below for I'd like to know your own opinion.

Hodnocení: 5/5

Saturday, 25 July 2015

Theme on Saturday #29| When the last page was turned...


"There is no real ending.
It's just the place where you stop the story."
(Frank Herbert)

In my infancy I didn't want to reconcile with open ends. My imagination was always wide and colorful enough to imagine what had happened afterwards. But such an end seems like a hoax to me. And I never desire for anything else than a real ending that nobody but the author could give to me...

The unclosed ends, which inevitably lead up to a certain point, have always seem to me like the worst ever. Ends like that provides only false hope to the reader that everything would be alright. Although the reader knows very well that it will not, because it just can not be... And such a heart rending end was waiting for me in the book Romeo, Juliet and Darkness by Jan Otčenášek. There is not written what had happened exactly but eventually it is fully apparent what was it...
After reading A Certain Age by Rebbecca Ray, though, I realize that I was completely wrong. The worst of all are endings where there is no hint of what was going on then. After reading all the time, waiting for the denouement of the story, hurrying to its end to make you finally subsided the nervousness stemming from uncertainty, when you turn the last page, the author plunges you into space where you do not have much to catch for. He will not let neither happy nor sad ending to you, only abruptly strike off somewhere in the middle of the story. I have never figured out why the authors do things like that. Perhaps they have this weird feeling that unanswered questions add the depth to theirs works or whatever but it just always drive me crazy, aren't you?

On the other side, closed ends do not let me any happier. They are final and unchangeable. And because they not leave any room for reader's imagination, it is very clear that the story is really at the end. When I think about that, it seems to me that no end, in fact, I really like, cause even when everything is alright, it is still the end after which I have to leave the story. When I read a book I always wonder how things will turn out eventually, but even if awaits me exactly such an end I was looking for, or the worst possible, I always feel some kind of melancholy in the time the end is coming. When I read a story, heroes always become friends to me and I feel sorry that at some point I have to say goodbye to them. I know It is inevitable but it does not change the fact that it makes me sad many times.

It does not happen very often that the end of a book left me absolutely indifferent to all events. Even if I did not enjoy the book for the most part, the end of the story certainly touch me in some way. I was crying at the end of a book most of the time, and it does not really matter whether it is happy or tragic ending. Usually after reading one book I cannot immediately start another one. I need some time to absorb. The story is lingering in my mind as long as how much it hit me. There are also these books that make me cry even if I do not read them at the first time. For example, Jane Eyre by Charlotte Brontë always leaves me with a beating heart and tears in my eyes. Although I know the story confidentiality and nothing really can surprise me. I love the complete story with its end, and it always hits me with the same force. Also at the end of Little Women I cried. And whenever the book by Louisa May Alcott come to my mind, I feel how my eyes accumulate more tears at the corners.

I cannot say what an ending is the best. I just know that I love the happy one the most...


"Everything has to come to an end, sometime."
(L. Frank Baum, The Marvelous Land of Oz)

Když jsem byla mladší, nechtěla jsem se smířit s otevřenými konci. Moje představivost byla vždycky dostatečně obšírná a barvitá, abych si mohla domyslet, co se stalo dál. Jenomže takový konec se mi pak zdál být pouhou smyšlenkou. A já jsem nikdy netoužila po ničem jiném, než po opravdovém konci, který mi nemohl dát nikdo jiný než autor sám...

Nejhorší mi vždy připadaly neuzavřené konce, jež však nevyhnutelně směřovaly určitým směrem. Takové dávají čtenáři jen falešnou naději, že všechno bude dobré, ačkoli on moc dobře ví, že nebude, protože zkrátka nemůže být... Právě takové srdce drásající ukončení na mě čekalo v knize Romeo, Julie a tma od Jana Otčenáška. Není tam sice napsáno, co přesně se událo, ale nakonec je zcela zřejmé, co se stalo...
Po přečtení knihy A Certain Age od Rebbeccy Ray jsem si však uvědomila, že jsem se dokonale mýlila. Nejhorší jsou totiž konce, kde není ani náznak toho, co se asi dělo dál. Po celou dobu čtení čekáte na rozuzlení příběhu, ženete se na jeho konec, aby z vás už konečně opadla ona nervozita vyplývající z nejistoty, jenže když otočíte poslední list, autor vás vrhne do prázdna, kde se nemáte čeho chytit. Nedopřeje vám ani veselý ani smutný konec, nýbrž příběh jakoby utne. A vy se jen marně snažíte dovtípit nějakého poselství. Nikdy jsem nepřišla na to, proč tohle autoři dělají. Snad mají jakýsi podivný pocit, že tím svému dílu dodají hloubku či co, ale mě tím vždycky akorát naštvou, vás snad ne?

Na druhou stranu uzavřené konce mně nedělají o nic šťastnější. Jsou definitivní a neměnné, a jelikož neponechávají čtenáři žádný prostor k fantazii, je jasné, že příběh jimi skutečně končí. Když nad tím tak přemýšlím, mám dojem, že ve skutečnosti neexistuje konec, který bych měla tak docela ráda, protože i když je šťastný, je to pořád konec, po kterém musím příběh opustit. Při čtení každé knihy mě vždy zajímá, jak věci nakonec dopadnou, ale ať už mě čeká přesně takový konec, jaký jsem si přála, nebo ten nejhorší možný, vždycky s jeho příchodem pocítím jakousi zvláštní melancholii. Během čtení si hrdiny příběhu vždy oblíbím, a tak je mi líto, že se s nimi nakonec musím rozloučit. Je to nevyhnutelné, ale to nic nemění na tom, že mi z toho bývá smutno.

Jen opravdu výjimečně se mi stane, že mě konec knihy nechá absolutně netečnou ke všem událostem. I kdyby mě kniha z větší části nebavila, konec příběhu mě pak stejně určitým způsobem dojme. Často na konci knih pláču, a vůbec nezáleží na tom, jestli je konec šťastný nebo tragický. Obvykle se ani bezprostředně po dočtení jedné knihy nedokážu hned pustit do druhé, potřebuji nějaký čas na vstřebání. Myšlenkami v příběhu setrvávám ještě tak dlouho, jak moc mě zasáhl. Jsou i takové knihy, u kterých pláču, i když je nečtu poprvé. Například Jana Eyrová od Charlotte Brontë mě vždy opustí s bušícím srdcem a slzami v očích, ačkoli znám všechny dějové linky velice důvěrně a nic mě nemůže překvapit. Miluji ten příběh naprosto celý, i s jeho koncem, a vždy mě zasáhne stejnou silou. Také u Malých žen jsem si poplakala. A kdykoliv si na knihu Louisy May Alcott vzpomenu, cítím, jak se mi v koutcích očí hromadí další slzy.

Nemůžu říct, jaký konec je nejlepší. Já jen vím, že mám nejraději ty šťastné...

Thursday, 23 July 2015

Beautifully Written #9

"No one who can read, ever looks at a book,
even unopened on a shelf, like one who cannot."


(Charles Dickens, Our Mutual Friend)

Wednesday, 22 July 2015

Beautifully Written #8

"In fairy tales, love inspires you to be noble and courageous, but in real life, love is just an all-purpose excuse for selfish behavior. You can lie and cheat and hurt people, and it's all okay because you're in love."

(Wallace interpreted by Daniel Radcliffe, What if)

Tuesday, 21 July 2015

everyday post| Reading in Summer


Miluji pořizování obrázků při čtení knih. Zachycování momentů a atmosféry. Tyto fotky jsou směsí mých kamerových a mobilních snímků. Zobrazují můj každodenní život z perspektivy čtenáře. Snad se budou líbit...

I love taking pictures during the time when I'm reading a book. Capturing moments and the atmosphere. These photos are mixture of my camera shots and cell phone images. They show my daily life from a reader's perspective. Hope you'll enjoy them...

A part of my bookshelf...
Nicholas Sparks is a synonym for summer...
A glimpse to grandparent's bookshelf...
Back in the time when I was reading in grandparent's garden...
Marbled raspberry cheesecake...
Love this edition of complete Jane Austen's work. Really amazing...
A beautiful morning light in my room...
It's not summer without Jenny Han's books...
Read her once and fall in love...
A view onto the village where I spent my childhood...

Saturday, 18 July 2015

The Jane Austen Book Club| Movie Review



"All Jane Austen, all the time. It's the perfect antidote."
~Bernadette

Tolik miluji tento film. Viděla jsem ho už tolikrát, že bych to ani nedovedla spočítat. Na příběhu, který vypráví, je něco docela magického. Něco, co mě nutí se usmívat a občas dokonce plakat. Kdykoliv potřebuji trochu pomoct se zvednutím nálady, pustím si tenhle film. A potom se najednou všechno zdá o moc lepší. Často se cítím osamnělá, ale film "Láska podle předlohy" je jednou z věcí, které mi dávají najevo, že nejsem sama. A to je ta nejkrásnější věc, která je pro mě hodně důležitá. Je opravdu hezké mít něco, co s vámi tak souzní, a o čemž víte, že tu pro vás bude, kdykoli budete potřebovat.

Tento film byl natočen podle stejnojmenného románu od Karen Joy Fowler, který taky miluji. Vlastně jsem nejprve viděla film a teprve potom si přečetla knihu, ale kniha i film se v mých očích stali něčím neoddělitelným. Když myslím na tento příběh, vidím směsici autorčiných slov a snímků z obrazovky. A miluji to obojí, ale je pravda, že jsem film musela zhlédnou nejméně dvakrát, než jsem se do něj zamilovala. Mám pocit, že se vždycky zamilovávám tímto způsobem. Má láska pak ovšem trvá už napořád.

Příběh vypráví o pětici žen, jejich životy se náhle obrátily vzhůru nohama a ony si přestávají vědět rady. Nejstarší Bernadette přijde s nápadem založit knižní klub, který má za úkol přivést je na jiné myšlenky a rozveselit jejich duše. Každý měsíc budou společně číst romány Jane Austenové a následně se scházet, aby probraly své pocity a poznatky z díla této nejslavnější anglické autorky 19. století. Protože však Jane Austenová napsala románů šest, přidá se k nim ještě jeden muž jménem Grigg, který má do jejich čistě dámské společnosti vnést trochu toho mužského nadhledu...

Pravděpodobně bych mohla vypnout zvuk a pronášet dialogy namísto herců, jenomže mě nikdy nepřestane bavit poslouchat jejich diskuzi o románech Jane Austenové. Myslím, že to je ta nejúžasnější věc na tomhle filmu, ačkoli není zdaleka jediná. Jsou to také propracované postavy bojující se svými životy, které mě velice inspirují. Mám obzvláštní slabost pro Grigga. On je prostě báječný; vnímavý, svérázný, vytrvalý, nadšený téměř ze všeho a velmi vtipný se svým osobitým smyslem pro humor. S někým jako je on se zkrátka musíte cítit dokonale živí. A já ho prostě zbožňuju. Což mi připomíná, že si brzy musím přečíst jeho oblíbenou knihu od Ursuly Le Guin "Levá ruká temnoty".

Jak jste už asi pochopili, tomuto filmu jsem totálně propadla. A doporučila bych ho úplně každému, neboť mám za to, že každý z nás si v něm najde něco, co je mu blízké. Řekla bych, že Jane Austenová je tak nějak vepsána do každého z nás. Jsem si jistá, že se mnou po zhlédnutí Lásky podle předlohy budete souhlasit. Také bych ráda znala váš názor na tento film. Pokud jste ho už měli možnost vidět, budu moc ráda, když mi napíšete dolů do komentářů.

"I wanna pull the covers over my head and read novels."
~Sylvia


"Isn't physical attraction one of the ungovernable forces? You know, like gravity-- that's what we like about it. Downhill, release the brakes, loosen the grip and then-- whoosh!"
~Grigg

I love this film so much. I've watched it so many times that I wouldn't be able to even count it now. There is something magical about the story. Something that makes me smile or cry even. I feel very connected to it. Whenever I need a little help with rising my spirits, I always run this film. And then suddenly everything seems much more better. I feel like I am just on my own most of the time, but "The Jane Austen Book Club" is one of those things that give me notion I am not alone. And it is the most beautiful thing which is very important to me. It is really nice to have something familiar, about which you know it will be here anytime you might need it.

This film is based on the homonymous novel written by Karen Joy Fowler which I love very dearly, too. I've actually seen the movie first, and read the book just afterwards, but they both became too tight together to me that I can't separate them anymore. When I think about the story, I see mixture of Fowler's words and pictures from the screen. And I love both of it. It is truth, though, that I needed to watch the film at least two times before I fell in love with it. It seems to me that I always fall in love with things this way. But then my love lasts forever.

The story is about five women whose lifes are completely over the control and they cannot cope with them anymore. The oldest of women, Bernadette, comes up with the idea of establishing a book club which aims to bring some cheerfulness to their lifes. They are supposed to read one of the Jane Austen's novels each month and then they will meet to discuss their findings and share their feelings about these books written by the most famous English female author of the 19th century. However, Jane Austen wrote six novels, and hence one men named Grigg will join in their female company to bring a little bit of the male perspective in there...

I could probably turn the sound off and utter the dialogues instead of actors but I will never ever get tired of listening their discussion about the Jane Austen's novels. I think it is the very most amazing thing about the movie and book. Although it is not just that. There are also these sophisticated characters, who are struggling with their lifes. And every one of them inspires me really a lot. I have a special weakness for Grigg. He is just fabulous; receptive, distinctive, steadfast, thrilled from almost everything and very funny with his own specific humor. With someone like him you just certainly must to feel like you are completely alive. And I absolutely adore him. Which reminds me that I should read his favorite book by Ursula Le Guin "The Left Hand of Darkness" as soon as possible.

As you can probably guess I am completely stuck in love with this movie. And I would recommended it to everyone, cause I think that each of us can found something common with that, you know? I would say Jane Austen is apparently inscribed in everybody. I am sure you will agree after seeing The Jane Austen Book Club. Also, I would like to know your own opinion about this film. So if you have already watched it, feel free to let me know in the comment section down below...