Prašina 3: Bílá komnata

Autor: Vojtěch Matocha
Ilustrace: Karel Osoha
Nakladatel: Paseka
Rok vydání: 2020
Počet stran: 258
Vazba: vázaná

Recenze na první díl série: Prašina
Recenze na druhý díl série: Prašina 2: Černý merkurit

Předem bych moc ráda poděkovala nakladatelství Paseka za to, že mi umožnila si závěrečný díl napínavé trilogie přečíst ještě před koncem roku. Od chvíle, kdy jsem přečetla druhý díl jsem se totiž nemohla dočkat, až se dozvím, jak všechno dopadne. Vojtěch Matocha má velice poutavý styl vyprávění, ve kterém snoubí dobrodružnou přítomnost s tajuplnou minulostí, čímž mě vždy zaujme hned zezačátku a já pak knihu jen stěží dokážu odložit. 

Autorovou nejsilnější stránkou je podle mého názoru způsob, jakým svému čtenáři dokáže popsat místa a předměty, navodit atmosféru a připodobnit vůně a chutě. Jeho celkový styl psaní je docela strohý, v čemž ovšem spočívá jeho půvab, když však dojde na líčení, jeho způsob projevu je skoro až poetický. Jako člověk, který lpí na detailech, je to pro mě něco, co dokážu ocenit. Stejně jako v minulých knihách mi však i v této chybělo zaměření se kromě popisu prostředí také na hrdiny příběhu. Doufala jsem, že ke konci třetí knihy jim konečně budu lépe rozumnět, ale bohužel je ode mně autor po celou dobu držel na vzdálenost ruky. Jejich myšlenkám se při vyprávění věnuje jen velmi zřídka a kdykoli dojde na důležitý dialog, některá z postav vždy toho druhého umlčí. Dokázala bych autorovi takovéhle napínání odpustit, kdyby dal prostor k vyjádření jejich pocitů alespoň na samotném konci, ale protože se tomu tak nestalo, bylo to pro mě neuvěřitelně frustrující.

Vojtěch Matocha přišel s naprosto úžasným a originálním nápadam, jeho konečné provedení mě však tak docela nenadchlo. Děj každé knihy se odehrává prakticky jen v rámci jednoho či dvou dní, což autorovi nedává příležitost jej řádně propracovat a čtenáři tak chybí příležitost, aby se do příběhu pořádně vžil. Poslední kniha v příběhu za sebou nechala spoustu nezodpovězených otázek a nevyřčených slov. Opravdu mě mrzí, že série nebyla napsána v rámci vícero knih. Při čtení jsem často měla pocit, jako by autor schválně nezacházel do detailů, aby na konci stihl vše dotáhnout. Kdyby měl k dispozici více místa, věřím, že by to příběhu nesmírně prospělo a určitě by se pak stal jedním z mých oblíbených. Takto ve mě však zanechal jaksi neuspokojivý pocit. Na žádné z knih nebylo naprosto nic špatně, ale od každé jsem chtěla všeho mnohem, mnohem víc...

Přesto bych celou sérii Prašina vřele doporučila. Jde o velice nápaditý koncept s atmosferickým vyprávěním, které se čte velmi plynule a rychle. Jsem neskutečně zvědavá, s čím Vojtěch Matocha přijde příště. Jsem totiž přesvědčená, že pokud si začně více věřit a v budoucích knihách se vydá do míst, kam se zatím neodvážil, jeho knihy budou naprosto úžasné. A já se už teď nemůžu dočkat...